Putinova dvojznačná bilance
Letošní rok se ruskému prezidentovi vydařil, ale jen na první pohled
Když se ruský prezident Vladimir Putin ohlédne za právě končícím rokem, musí tak jistě činit s oprávněným uspokojením: syrská vojenská kampaň zahájená loni 30. září je efektivní a po dlouhých bojích vedla letos v prosinci k dobytí strategického města Aleppa. Rusko se – jistě i kvůli této válečné aktivitě – sice potýká se značnými hospodářskými potížemi (loni se HDP propadl o 3,7 % a ještě letos to bude celoročně asi 0,5 %, k čemuž jako další negativní faktor musíme doplnit i levnou ropu a slabý rubl), ale přesto ekonomickým tlakům všeho druhu odolává – rozhodně alespoň do chvíle, než dojdou rezervní fondy.
I pak jsou ale Rusové schopni bídě ještě dlouho odolávat: jsou na to zvyklí a dnešek se s lety brutálního stalinismu či Velké vlastenecké války rozhodně srovnávat nedá. Schéma „nuznější časy za obnovu velmocenského statusu Ruska“lidé v Rusku většinově přijímají – tím spíš, že státem kontrolovaná média, hlavně ruské celoplošné televize, je ke xenofobnímu hurávlastenectví vyloženě vedou. A západní ekonomické sankce? Něčemu takovému Kuba nebo Írán čelily po desítky let, a to v zásadě se zdarem…
Nebývalý sukces na všech frontách
Syrským tažením Putin taky zabil nejméně dvě mouchy jednou ranou: přinejmenším opticky se na Blízkém východě stal hráčem, s nímž musí každý počítat, a úspěšnými vzdušnými údery (byť často brutálními a hraničícími hlavně v Aleppu s válečnými zločiny) překryl jasný neúspěch na Ukrajině, kde mu v letech 2014–2015 evidentně nevyšel projekt Novorusko s obsazením pěti východo- a jihoukrajinských oblastí od Charkova až po Oděsu; nakonec se musel spokojit „jen“s pár okresy kolem Luhanska a Doněcka a s dlouhodobou destabilizací svého jihozápadního souseda.
Zapomínat bychom neměli ani na volby do Státní dumy z 18. září 2016, v nichž se vrátilo staronové kombinované hlasování – polovinu 450členné dolní sně- movny parlamentu Rusové volili systémem poměrného zastoupení, polovinu pak v jednomandátových obvodech. Pokud se někdo domníval, že právě většinový systém složení sněmovny oživí, krutě se mýlil: prezidentská servisní organizace v podobě politické pseudostrany Jednotné Rusko má oproti předchozím 238 poslancům v nové Státní dumě 343, což je velmi pohodlná ústavní většina. Ostatní partaje, jež byly manipulovaným volebním systémem do dumy vpuštěny, jsou tedy jen jakýmisi zákonodárnými chudinkami, které naprosto o ničem nerozhodují. Inu, takto funguje „řízená demokracie“…
Za velký úspěch Vladimira Putina (byť se ho sám vytrvale odříká) je považováno i nedávné zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Tamní demokraté utkvěle – a zřejmě právem – tvrdí, že Trumpovi pomohly ruské hackerské útoky na počítače předvolebního štábu a následný únik citlivých informací do veřejného prostoru. (Téhož se kancléřka Ange- la Merkelová obává kolem důležitých německých parlamentních voleb v příštím roce.) V roce 2016 se Putin počtvrté za sebou stal nejvlivnějším mužem planety v anketě časopisu Forbes. Doma sice dodatečné body pro další zvýšení své popularity k ničemu nepotřebuje, ale stejně to potěší… Možná proto (i když zajisté nejen proto) se při posledních dvou mediálních příležitostech tohoto roku, tedy v poselství o stavu RF na počátku prosince a na velké tiskové konferenci před pár dny, rozhodl pro velmi mírný, ba až smířlivý tón. Působivý seznam úspěchů, není-liž pravda?
Ale v týlu taky pochybnosti
Největším kamenem úrazu se ale pro Putina už brzy může stát syrské tažení. Tragédie 92 lidí v letecké katastrofě i v sešněrované ruské společnosti rozhodně vyvolává stále hlasitější debaty o smysluplnosti války, do níž se snadno zabředá, ale z níž se těžko couvá. Příkladem z posledního půlstoletí budiž Vietnam, Afghánistán či Čečensko. List Vedomosti k tomu v komentáři poznamenává: „Jsme ve válce a v takovém případě mohou být nebojové ztráty, třeba týlové nebo demografické, občas vyšší než ty přímo na frontě… Jaké jsou to ale cíle, které by podobné ztráty opravňovaly?“