Mír pro Sýrii

Je to jako v Bosně, ale tentokrát v režii Ruska

Každá válka jednou skončí. I ta syrská, kde to po skoro šesti letech už člověk nečekal. Ale signál přišel včera. Na příměří, které podepsala Asadova vláda s ozbrojenou opozicí, je nejzásadnější to, že ho dohodly Rusko, Turecko a Írán (ručí za něj Moskva a Ankara). A žemírové rozhovory o Sýrii bude hostit Kazachstán. Ta informace není přelomová. O této podobě konce války v Sýrii se už spekulovalo. Ale přelomový je fakt, že konflikt, který ohrožuje Západ (už jako zdroj běženců), se řeší bez účasti Západu, USA i mírového nobelisty Baracka Obamy. To značně vypovídá o posunech spjatých s rokem 2016 i o pár konkrétních věcech.

Za prvé. Státy, které zprostředkovaly příměří, k tomu byly skutečně odhodlány. Svědčí o tom fakt, že dohodu nenarušilo ani zavraždění ruského velvyslance v Ankaře před týdnem.

Za druhé. Ty státy mají navíc velkou šanci příměří prosadit. Zahrnují patrony hlavních zájmových skupin v Sýrii (Turecko je patronem sunnitů, Írán šíitů, Rusko vlády), které by v jinak uspořádaném příměří viděly vlastní ohrožení.

Za třetí. Jediní, kteří se mohou cítit zrazeni, jsou syrští Kurdové. Ano, právě ti Kurdové, kteří nesli hlavní tíhu boje proti Islámskému státu (a džihádistům vůbec). Turecko si v dohodě prosadí prostor k potlačení kurdských ambicí. Na druhé straně potlačuje ambice Íránu a jeho spojenců z Hizballáhu. Není to dohoda morálně skvostná, ale ve stylu něco za něco.

Za čtvrté. Příměří má fungovat na základě rozdělení Sýrie na zóny vlivu, což připomíná Bosnu před dvaceti lety. I tam se prosadilo příměří na základě federalizace země – zón vlivu bosenského, chorvatského a srbského. Má to daleko k ideálu, ale komu se to nelíbí, ať řekne, jak by prosadil lepší řešení.

Za páté. Novinkou je jen to, že řešení přichází na půdorysu Rusko – Turecko – Írán. Pryč jsou doby, kdy se veškerá příměří (od Svaté země přes Bosnu až po Severní Irsko) dojednávala na půdě USA či prostřednictvím amerických politiků.

Za šesté. Snad je to i tím, že Amerika stále trvá na naprosté nepřijatelnosti Asada v Sýrii. Asad je nepřijatelný i pro Turecko, ale to přistoupilo na kompromis s Ruskem. I proto se americká představa, že Asad je kořenem všeho zla a utrpení, dostává na okraj dění. Dnes je tomu deset let, co byl v Iráku popraven Asadův kolega Saddám Husajn. Amerika svrhla jeho režim a Saddáma předala irácké spravedlnosti. Lze s odstupem říci, že Irák si tím zásadně polepšil? Zbyněk Petráček