O textu jsem věděl z Dálkového výslechu
Reportáž jsem našel v dědečkově archivu, rozdělenou na několik částí, říká David Dušek, vnuk Havlova přítele Zdeňka Urbánka
LN Havlův text o vzniku Charty 77 a jeho prvním věznění byl dlouho považován za nezvěstný. Můžete popsat, jak a kde jste ho objevil?
Tento text jsem nalezl rozdělený na několik částí v archivu svého dědečka Zdeňka Urbánka, jednoho z nejbližších – ne-li nejbližšího – přítele Václava Havla. Chvílemi si připadám jako kouzelník Pokuston, tahající texty prezidenta Havla jako králíky z klobouku. Pravda je ale taková, že dědečkův archiv jsem do dnešního dne ani celý nepročetl. Mně se zatím ani nepodařilo všechno vyndat z krabic.
Po dědečkově smrti mi trvalo přibližně čtyři roky, než jsem vůbec nalezl energii ponořit se do pozůstalosti a pokusit se ji uspořádat. Prvním unikátním nálezem byl diář z roku 1977, používaný Václavem Havlem k zapisování myšlenek, nápadů či úvah během téměř pětiměsíčního uvěznění. Nalezený a nyní vydávaný text je vlastně na poznámkách z diáře založen.
LNZ textu je patrné, že ho Havel nepsal pro sebe. Máte nějaké informace o tom, proč jej nakonec nevydal – míněno samozřejmě samizdatem – a jak se text dostal k vašemu dědečkovi?
O existenci tohoto textu jsem věděl jen z četby Dálkového výslechu, kde se Václav Karlu Hvížďalovi zmiňuje o tom, že tuto reportáž napsal. Dědeček však o něm musel vědět již v sedmdesátých letech, protože například osnova celé reportáže, sestávající z osmi částí, z nichž vydáváme s Knihovnou Václava Havla a se souhlasem paní Dagmar Havlové první díl, je nadepsána „Zápisky 77 (Zdeňkovi Urbánkovi)“. Ná- lez tohoto textu v dědečkově pozůstalosti je zřejmě založen na blízkém přátelství obou pánů a na skutečnosti, že dědeček Václavovi redigoval většinu podobných textů. A to od začátku jejich přátelství až po první prezidentská období. To, že se k jeho zveřejně- ní ani jeden z nich nedostal, je dle mého soudu způsobeno chaotičností oné doby. Prostě k dokončení textu už nenašli příležitost.
LN Říkáte, že Zdeněk Urbánek Havlovi redigoval většinu podobných textů. Vždy jsem si myslel, že Václav Havel nesnášel, aby někdo jeho texty měnil. Víte nějaké podrobnosti o tom, jak tato literární spolupráce probíhala?
Možná je redigování příliš silný pojem. Z korespondence objevené v dědečkově pozůstalosti je však patrné, že Václav Havel měl zájem o jeho názor i v dalších případech. A to jak před rokem 1989, tak, a to v mnohem větší míře, i v období prezidentském. Z dochovaných textů vyplývá, že děda se k části projevů vyjadřoval a u některých navrhoval i změny. Z osobní zkušenosti však mohu potvrdit, že prvním kritikem Havlových textů byla paní Olga. V objevené reportáži o vzniku Charty 77 se Havel zmiňuje o kavárně Slavii jako o místě, kde poznal „před pětadvaceti lety Koláře, Urbánka, Grossmana a další“. Napsal-li Václav tento text někdy v roce 1977 nebo ’78, pak se s dědečkem přátelil již od poloviny padesátých let.
LN Byly vztahy vašeho dědečka s VáclavemHavlem v něčem výjimečné?
Michael Žantovský, ředitel Knihovny Václava Havla, ve své knize Havel dědečka popisuje jako „Zděňka Urbánka, který alternoval mezi rolemi Havlova alter ega a super ega“. Přestože jsem byl svědkem jejich mnoha setkání, vždyť Václav měl u nás doma papuče, nemohu porovnávat jejich vztah se vztahy Václava Havla k jiným lidem. Z vyprávění Andulky Freimanové a Andreje Kroba však vím, že děda byl jedním zmála lidí, kteří i v obdobích silného policejního sledování a omezování Václavových svobod za ním a Olgou dojížděli i na Hrádeček. V době, kdy policie zabavila Václavovi řidičský průkaz, dědeček, nadšený automobilista, mu vcelku potěšen dělal řidiče. Václav byl také jedním z posledních přátel, který dědečka těsně před smrtí navštívil v nemocnici. Ano, myslím, že jejich vztah byl výjimečný.
LN
Zdeněk Urbánek zemřel před osmi lety. Překvapuje mě, že během té doby neprojevil žádný veřejný archiv zájem o jeho pozůstalost. Nebo ano, ale rodina se rozhodla si ji raději ponechat u sebe?
Již v osmdesátých letech dědeček věnoval část svého archivu a osobní korespondence Památníku národního písemnictví. Byly to například dopisy Jiřího Ortena a Jiřího Voskovce. V loňském roce jsem měl možnost do jeho fondu v památníku nahlédnout, a dokonce mi za drobný poplatek čtyř tisíc korun tyto dopisy, původně v našem vlastnictví, ale darované této instituci, naskenovali. Ty dopisy jsou nádherné a je uklidňující vidět, že je o ně dobře postaráno. Jsou uschovány v suchu a dle veškerých knihovnických předpisů ve Strahovském klášteře. Bohužel se s nimi ale za tu dobu, tedy více než třicet let, nic nestalo. Velmi si vážím práce paní Hamanové a ostatních v Památníku národního písemnictví (PNP). Bohužel má tato země zcela jiné priority než pečovat o své intelektuální dědictví a instituce jako PNP nedostávají na svou činnost dostatek finanční podpory. Když jsem si představil, jak by asi dlouho trvalo zpracování dědečkova archivu, a uvědomil si, že by se jakéhokoliv výsledku nedožila ani má vnoučata, rozhodl jsem se s archivem ve svém volném čase pracovat sám. Kniha „Zápisky Obviněného“, kterou jsem vydal v říjnu s Knihovnou Václava Havla, je dle mého soudu přesvědčivým důkazem, že to nedělám až tak špatně. V roce 2017 by se děda dožil sta let. K této příležitosti bych rád vydal některé jeho fascinující milostné dopisy. Spolu s tím se snažím nalézt prostor, kde bych rád vystavil jeho sbírku obrazů, kreseb a některých dopisů od přátel.
LN Dají se tedy v dědečkově pozůstalosti čekat nějaké další objevy Havlových textů?
V otázce nalezení dalších Václavových textů jsem optimistou. Věřím, že se nám s paní Dagmar aKnihovnou Václava Havla podaří zrekonstruovat celou reportáž o vzniku Charty 77. V nejbližších měsících naštěstí nehrozí žádné další významné výročí, kromě úmrtí Jana Patočky, a tak se budu věnovat archivu s trochou klidu a nadhledu. Loňský rok a začátek letošního byly z pohledu Václava Havla a historie disentu více než hektické.