Nový objev: reportáž o Chartě 77
V dalším textu pak Havel den po dni líčí události až do 14. ledna, kdy byl uvězněn. Do té doby byl každý den pravidelně vyslýchán. Když se dostavil k výslechu ve středu 12. ledna, řekli mu v Ruzyni, že jeho vyšetřovatel tam není. „Odjel jsem tedy domů, bylo asi devět hodin, já se chvilku radoval z nečekaně nabyté svobody, záhy jsem ale upadl do rozpaků: co mám teď dělat? Už jsem si tak zvykl na celodenní výslechy, že jsem byl najednou zaskočen – přede mnou vyvstalo pusté a beznadějné prázdno.“
Den nakonec vyplnil schůzkami s přáteli a večer jej napadlo, že bude lepší, když nebude spát doma. Věra Jirousová mu nabídla, že může přespat u ní doma. „Jel jsem tedy spát k Věře do Navrátilovy ulice. Spaly tam tu noc nějaké mimopražské dívky, a když jsme v noci přišli, jedna z nich se napůl probudila a (rozkošnicky – slovo autorem škrtnuto – pozn. red.) protáhla, což ve mně rázem probudilo myšlenku dané vypjaté situaci sice ne zrovna přiměřenou, ale mně koneckonců podobnou. Než však stačila ovšem tato myšlenka uzrát do nějakého konkrétního plánu či pokusu, Věra rázně zasáhla, takže jsem se odebral k malému Tobiášovi ( v té době čtyřletý syn Věry Jirousové – pozn. red.) a záhy usnul.“
Postřehy z vězení
Větší část reportáže zaujímají Havlovy postřehy z vězení. Podrobně si všímá svých vyšetřovatelů, majora Cibulky, majora Martinovského, podplukovníka Horáka. Zvláštní zájem v něm vzbuzuje zapisovatelka podporučice Rysová, která jej vzrušuje svou záhadností: „Přitahovala mne představa jakéhosi tajemného ženského zla, skrytého v podzemí její duše, přičemž jsem se ovšem zároveň nemohl zbavit pocitu, že můj zájem je opětován náznakem jakési sympatie.“
Několik stránek autor věnuje prokurátorovi dr. Fremundovi, který do vězeňského prostředí nezapadal svým zevnějškem – nosil plnovous – ani chováním: vězni vždy podal ruku. „Pokaždé mi oznámil něco špatného,“píše Havel, „ale zároveň to pokaždé udělal takovým způsobem, že mě to setkání jaksi potěšilo, uklidnilo, povzbudilo, ne-li přímo rozjařilo, že zkrátka vždycky vyvolalo jakési chvilkové rozjasnění v celkovém šeru, v němž jsem na Ruzyni žil. (...) Umím si ho představit, že by mi před soudním tribunálem dokázal navrhnout trest smrti takovým způsobem, že bych se z jeho řeči zaradoval.“
Velký prostor dostává v reportáži také Havlův první spoluvězeň, Láďa B., jednoduchý člověk obžalovaný z příživnictví. Láďa zpočátku vůbec nechápe politickou podstatu Havlovy činnosti, a když se trochu zorientuje, polovážně navrhuje, aby napsal americkému prezidentu Carterovi o žvýkačky.
Fragment reportáže vydává jako příležitostný neprodejný tisk Knihovna Václava Havla. Pokřtí jej v pátek v pravé poledne před vilou ve Střešovické ulici č. 64 v Praze, kde žil Zdeněk Urbánek a odkud vyrazili 6. ledna 1977 Havel, Landovský a Vaculík vstříc svému zatčení.