Jsme ještě Charlie?

Jak se za pouhé dva roky posunuly hrozby a priority

Dva roky jsou ukrutně dlouhá doba. Pařížské atentáty ze 7. ledna 2015 teď už působí jako film pro pamětníky. Po džihádistickém vraždění v redakci týdeníku Charlie Hebdo a košer lahůdkářství povstaly politické elity Evropy do boje za svobodu slova ve stylu padni komu padni. U Charlie Hebdo jiný styl ani nepřipadal v úvahu. Teď je leden 2017 a tytéž elity bojují spíše proti nenávisti i bezbřehé svobodě slova, která může nenávist šířit. Při pohledu nazpět člověka napadá: Vida, jak se mohou změnit priority za pouhé dva roky.

Vystřílení redakce Charlie Hebdo vyvolalo emocionální reakce, někdy až přepjaté. Téma boje za svobodu slova potlačilo širší motivy útoků: třeba vraždy v košer obchodě. Tolik lidí nosilo nápis „Já jsem Charlie“, až ta stádnost vyvolávala rozpaky. Statisícový manifestační průvod Paříží vedli François Hollande s Angelou Merkelovou a všichni mluvili jedním hlasem: svoboda slova je součástí našeho způsobu života – kdyby nás jen napadlo ji omezit, teroristé by zvítězili.

Leden 2017 ukazuje jiný obrázek. Svoboda slova už není tak jednoznačnou prioritou. Politické elity se k ní sice hlásí, leč provázejí to slůvkem „ale“. Ano svobodě slova, ale tam, kde by mohla šířit nenávist (rozuměj: cokoliv, co pokládáme za nebezpečné), je třeba ji nějak ohlídat. Stačí vzít vztah k samotnému časopisu Charlie Hebdo a jeho stylu svobody slova. Před dvěma lety ho progresivní Evropa hájila, i když jeho karikatury urážely muslimy. Když teď Charlie Hebdo karikuje útok v Berlíně a kancléřku Merkelovou, vládne více či méně skrývaná nechuť. Ale vždyť tak tvrdou satiru jsme přece chtěli. Alespoň ti, kteří tak okatě zdůrazňovali „Já jsem Charlie“. Anebo nechtěli? Dnešní srdnatý boj proti nenávisti napovídá, že nechtěli, jen se to málokdo odvážil říci.

Když rozjel svou kampaň Donald Trump, psalo se, že Amerika se poevropšťuje – její politika získává pivnicový styl výmarské republiky. V uplatňování svobody slova jako by se teď Evropa poameričťovala – ne ve smyslu prvního dodatku ústavy, ale politické korektnosti válcující především akademický svět. Před dvěma lety David Brooks v The New York Times napsal: „Kdyby někdo zkusil vydávat list jako Charlie Hebdo na jakémkoliv kampusu americké univerzity, nevydržel by ani minutu. Pak by ho studentské a fakultní skupiny zažalovaly za šíření nenávisti a administrativa by ho odřízla od peněz.“Až teď vidíme, jak prorocký hlas to byl. Zbyněk Petráček