Starý Egypt, laboratoř moderní vědy
V nové knize Příběh civilizace nastiňuje archeolog Miroslav Bárta povahu egyptské Staré říše i obecné civilizační zákonitosti
s krizemi i změnami klimatu – a konečně, jak také zanikla. To z ní činí obrovskou laboratoř pro moderní vědu,“píše profesor Bárta, jenž se z delty Nilu dostává k poznávání obecných zákonitostí vývoje civilizací. Nejde tu už „jen“o zkoumání historie, ale o větší téma – otázky filozofie kultury, filozofie civilizací.
Jak civilizace rostou i kolabují
Co učinilo Egypt tak silným (a stále přitažlivým)? Co jej „civilizovalo“? Hlavními rysy jsou: teritorium a hájení vlastních hranic; ekonomická síla, přičemž hospodářský zisk vedl až ke specializaci práce a sociální diferenciaci; vlastní komunikační systém a uchování informací – písmo; růst státní byrokracie a výběr daní; hierarchizace společnosti; existence měst a částečná urbanizace; obecně uznávané normy chování; dálkový obchod s cílem importu vzácností pro posílení postavení elit; propracovaný náboženský systém s dominantní ideologií; dvorská kultura, monumentální architektura a umění; schopnost vést externí války i monopol na násilí v rámci vlastního teritoria; existence právních institucí.
Bárta v žádném případě nezůstává u suchopárného popisu dynastií, dat, výměn
Příběh civilizace. Vzestup a pád stavitelů pyramid AUTOR: Miroslav Bárta VYDAL: Academia, Praha 2016 ROZSAH: 358 stran
panovníků, uměleckých stylů nebo válek, ale zajímá ho, co a proč civilizací (civilizacemi) doopravdy hýbe, kdy jsou na vrcholu, kdy drhne jejich vnitřní dynami- ka a kdy dospívají do kritické fáze, ve které poslouží nějaká rádoby banální událost coby „spouštěč“( trigger), jenž uvede nashromážděné síly k náhlé ztrátě komplexity, rozpadu – a kolapsu. „To, že nastává kolaps, si lidé obvykle uvědomí až v jeho konečné fázi, kdy je na všechno zpravidla pozdě,“opakuje už přes šest let Bárta, s historikem Martinem Kovářem spolusestavitel úspěšných sborníků Kolaps a regenerace (2011), Civilizace a dějiny (2013) či Povaha změny (2015).
Přestože si za to Miroslav Bárta občas v tisku nebo na sociálních sítích vyslouží nálepku „kolapsologa“či „zvěstovatele apokalypsy“, není to fér. Kritici často nedočítají doušku k oněm kolapsům: „Kolaps v našem kontextu znamená mnohem spíše zásadní a rychlou změnu a transformaci, které tvoří líc mince, jejíž rub je ve znamení obnovy a nového vzestupu. Právě nebo zejména proto je svým způsobem nesmysl ptát se, zda je kolaps špatný, či dobrý. Kolaps, respektive zásadní transformace a přechodná ztráta složitosti systému, jsou nedílnou součástí vývoje každé civilizace,“vysvětluje Bárta.
Do nového opusu – vybaveného spoustou snímků Martina Frouze, dvorního fotografa Českého egyptologického ústavu – vepsal Bárta osobní noticku: na „jeho“Gymnáziu Jana Nerudy se před rokem 1989 vyučoval nezvyklý maturitní obor – ložisková geologie. V nadsázce tu lze říct, že ke zkoumání vztahu mezi společností a přírodními podmínkami (nejen klimatickými změnami na Sahaře) byl přiveden záhy... a dobře svůj vklad rozvinul.
Staroegyptská společnost, zvláště pak jí vytvořená Stará říše bájných stavitelů pyramid (tedy zhruba éra let 2592 až 2118 před Kristem), nepřestává fascinovat. Laiky, nadšence, odborníky, vědce. Čeští egyptologové už po celé dekády odkrývají tajemství v písku. A nová publikace šéfa abúsírské koncese naznačuje, proč jsou tak úspěšní a patří ke světové špičce.
Interdisciplinární profesor
Knižní Příběh civilizace zaujme šíří znalostí, jež Bárta komponuje v koherentní celek – od citací antropologických klasiků Rappaporta (výzkumy na Nové Guineji) a Chagnona (pobyty v Amazonii) či Taintera (studujícího kolapsy v rozvinutých společnostech) přes slavné „teoretiky civilizace“Vica, Spenglera, Toynbeeho až po geology a přírodovědce.
A archeology, to samozřejmě. Známý egyptolog suverénně uplatňuje vše, co zná z vlastních terénních výzkumů rozličných egyptských období a lokalit: z dávného Gilf Kebíru s jeho fascinujícím skalním uměním, ze slavné koncese v Abúsíru anebo z oáz El-Héz či Bír Šovíš, kde Češi pracovali. Kniha je žitá, rozhodně není kabinetní příručkou; čiší z ní znalost i pochopení míst a procesů, jež ve zkratce popisuje. Respekt též budí svou – nikoli jen módně proklamovanou – interdisciplinaritou. Už léta totiž naši egyptologové využívají k poznávání egyptské civilizace nejen historické texty a jimi odhalené památky (včetně hrobek kněze Inpunefera či princezny Šeretnebti), ale i geofyzikální metody, paleoekologii a satelitní záběry, dejme tomu, částí Sakkáry, aby porozuměli vztahu člověka a jeho výtvorů k životnímu prostředí včetně změn klimatu. Není náhodou, že již před více než deseti lety vydal Bárta s geodetem Vladimírem Brůnou Satelitní atlas pyramid (Plzeň, Dryada 2006).
Sečteno a podtrženo: síla nové knihy, jíž by slušela i anglická verze, tkví samozřejmě nejvíce v pasážích o starém Egyptě, kde je Bárta „doma“, ovšem bez teoretického entrée o dynamice civilizací či takzvané teorii přerušovaných rovnovah by sdělení nebylo úplné. Kladem je též Bártova sdílnost, umění zaujmout soudobé zájemce (jeden z mezititulků zní Ptahšepses, praotec všech lobbistů) a popularizace milované disciplíny. Ostatně není přísnějšího kritéria než čtenářského zájmu – a Příběh civilizace je teď druhou nejprodávanější knihou vydavatelství Academia.
Vůdčí ideou staroegyptské říše byla koncepce božského řádu Maat o uspořádání světa, jehož stěžejním obhájcem byl na Zemi syn bohů, panovník, jenž svůj lid chrání před silami zla i nepřáteli. Čteme o ní: „Dominantní myšlenka starých Egypťanů určující charakter jejich civilizace přetrvala všechny změny a trvala několik tisíc let. S jejím vymizením končí i svět starých Egypťanů. Z toho svým způsobem vyplývá také obecnější poznání, totiž že civilizace trvá, pokud žije její dominantní idea, zajišťující její identitu, kterou uznává celá komunita napříč časem i sociálními vrstvami. V okamžiku, kdy se tato idea vyčerpá, zanikne, zaniká i civilizace, a to i přes to, že na daném území přežije převážně stejný populační substrát.“A co je vlastně tou naší ideou?