Vlezli nám všude, i do baráků
Vznik Charty 77 byl přelomovým okamžikem moderních českých dějin, ale tento odpor nevzešel z ničeho. Měl různá podhoubí
Očeském undergroundu již vyšla početná řada knih i odborných studií. Ovšem o historii komunitního života lidí ze společenského okraje se toho napsalo zatím celkem málo. Patrně nejznámější je kniha Baráky – souostroví svobody, kterou před šesti lety vydali v nakladatelství Pulchra František Stárek, řečený Čuňas, a Jiří Kostúr – tedy významné postavy českého „podzemí“.
František Stárek fenomén „baráků“nedávno znovu připomněl na konferenci pořádané Ústavem pro studium totalitních režimů v pražské Knihovně Václava Havla. A jestliže si nyní připomínáme čtyřicáté výročí vzniku Charty 77, fenomén komunitního života a „baráků“je něco, co s nezávislou občanskou iniciativou v obecném slova smyslu i s tím, co konkrétně Chartě 77 předcházelo, souvisí.
Před čtyřiceti lety se v totalitním Československu prorežimně neangažovaným občanům dýchalo ztěžka. Komunistická strana utahovala šrouby na všech frontách. Zásah z 30. března 1974 v Rudolfově a v Českých Budějovicích, kde byli policejními jednotkami brutálně napadeni účastníci putující na koncert skupin Plastic People a DG 307, předjímal příští vývoj. Tedy: zastrašovat a perzekvovat nejen přímou politickou opozici, respektive ty lidi, které režim za takovou opozici považoval (to započalo hned po startu normalizace), nýbrž postupně zastrašit a „pacifikovat“každého, kdo neakceptoval mantinely oficiální povolenosti společenských a kulturních aktivit. Jinými slovy: dusit jakékoli pokusy o „nevhodná“veřejná vystoupení a použít k tomu i drsné prostředky.
Nic nesmělo vybočovat z řady. Výrazem filozofa Milana Šimečky: nastala doba znehybnění. Underground byl pochopitelně na ráně jako jeden z prvních.
Obecně se má za to, že domácím podnětem ke vzniku Charty 77 byl proces s několika členy undergroundu, vázanými převážně na kapely The Plastic People of the Universe a DG 307, který se konal v roce 1976. Vliv procesu je nesporný. Ale představoval svým způsobem vyústění odporu a touhy po nezávislosti, jež se datují od samého počátku normalizace a jejichž výrazem byly i takzvané baráky.
Nebylo kam ustoupit
„Husákovský režim v sedmdesátých letech významně investoval do takzvaného konzumního klidu, nabízel třeba přídavky na děti a novomanželské půjč- ky,“popisuje historik Michal Stehlík z Filozofické fakulty UK. „Současně razantně omezoval svobodné aktivity v kultuře, nastolil takzvané oficiální přehrávky hudebních skupin, u nichž se rozhodovalo, kdo smí, nebo nesmí vystupovat.“Už zhruba od roku 1972 se pak podle Stehlíka dá vysledovat zostřený kurz vůči návštěvníkům alternativních koncertů.
Jestliže po roce 1973 už bylo zjevné, že „neprověřené“skupiny nadále nemají téměř žádnou možnost k veřejnému koncertování – s výjimkou pololegálních akcí, jako byly různé „hasičské bály“– v následujících letech bylo ještě hůř. Zásah v Rudolfově naznačil, že pro režim jsou nestravitelné i koncerty v obyčejných vesnických hospodách, pokud se na nich objeví „závadní“účinkující typu kapel Plastic People či Umělá hmota nebo písničkářů, jako byli Sváťa Karásek a Charlie Soukup. Perzekuce sílily. V roce 1976 se konal vykonstruovaný proces s hudebníky a příznivci skupiny The Plastic People of the Universe, který se stal důležitou předehrou k následnému vzniku Charty 77.
Bylo to však zlomové období i pro samotné aktivisty z podzemí. Mnoho z nich to vnímalo coby signál k odchodu do vnitřního exilu, do relativního bezpečí „baráků“. Vzhledem k tomu, že represivní aparát mohl svévolně uplatňovat paragraf 202 o trestném činu výtržnictví, padla možnost organizovat koncerty pod různými hlavičkami ve veřejných restauracích a sokolovnách. Zbyl tedy jen azyl v soukromých objektech. Vlastní dům s pozemkem vnímali volnomyšlenkáři jako „ostrov svobody“, poslední možnost, jak si dělat i nadále věci po svém. Mnozí doufali, že za ploty vesnických usedlostí je nechá režim na pokoji. Byl to mylný předpoklad. „Pro jakoukoli totalitu je nebezpečný i cvrček preludující si na mezi po svém,“konstatují v knize Baráky – souostroví svobody František Stárek a Jiří Kostúr.
V anglosaském světě byl underground dobrovolným odchodem subkulturního společenství z oficiálních společenských struktur. Pro tuzemskou „volnou mládež“, jak nazývali svobodomyslné mladé lidi vyšetřovatelé Státní bezpečnosti ve svých spisech, to však byla volba nevyhnutelná. „Dál už nebylo kam ustoupit, otázka zněla Vídeň, nebo Bory?“shrnuje Stárek vyhrocenou podobu boje s reži- mem. Jak vypadaly všední dny těchto komunit?
V anglosaském světě byl underground dobrovolným odchodem z oficiální společnosti. Pro tuzemskou „volnou mládež“to však byla volba nevyhnutelná.
Otevřené společenství
Na počátku každého „baráku“stála touha žít ve společenství s podobně smýšlejícími lidmi, ve spřízněném okruhu. „S tím, jak moc postupně utahovala smyčku, to v Praze vypadalo, že zůstane jen možnost scházet se v soukromých bytech, proto jsme začali snít o životě na venkově,“vzpomíná na kritický rok 1976 – kdy vrcholil „hon na máničky“– olomoucká pedagožka a koordinátorka humanitárních projektů Květa Princová. Spolu smanželem Honzou Princem navštěvovali v polovině sedmdesátých let legendární byt Jiřího a Dany Němcových v pražské Ječné ulici. Chtěli založit podobně otevřené společenství spřízněných lidí, ovšem někde na venkově.
Za peníze z novomanželské půjčky Princovi koupili svůj první „barák“. Nacházel se v Rychnově u Verneřic na Děčínsku. Slovo „barák“bylo podle Květy Princové příznačné. Jednak odlišovalo komunitní sídlo od víkendových chalup většinových konzumentů okolo v éře normalizace; jednak skutečně vypovídalo o fyzickém stavu těchto budov. Bylo hodně co opravovat.
Do toho přišla starost o přátele. Vrcholil proces s Plastiky a jejich spolupracovníky – organizátory hudebních akcí, v jehož rámci bylo odsouzeno sedm lidí. Jmenovitě Ivan M. Jirous, Pavel Zajíček, Sváťa Karásek, František Stárek, Vratislav Brabenec, Karel Havelka a Miroslav Skalický.