Vlezli nám všude, i do baráků

jejich počátků je třeba vrátit se do šedesátých let, kdy výtvarník a performer Milan Knížák zakládá své „společenství Aktualu“.

„Tak jako to bylo u Knížáka skoro se vším, i s barákem jakožto ‚ostrovem svobody‘ začal o několik let dříve než ostatní,“napsal o polistopadovém rektorovi Akademie výtvarných umění a pozdějším řediteli Národní galerie v Praze František Stárek. Knížákův dům v Krásném poblíž Mariánských Lázní se spolu s bytem na Novém světě v Praze stal v letech 1966 až 1969 baštou hnutí Aktual. Když zvůlí úřadů Knížák o objekt v Krásném přišel, našel si další dům v západočeském Klíčově u Tachova, který vlastní dodnes. „Chtěli jsme vždycky vytvořit nějaké ‚město aktuálů‘,“vzpomínal na staré časy Knížák. Také pro něj byl už v roce 1970 částečným důvodem k tomuto „uklizení se“fakt, že se svým Aktualem neměl kde tvořit a hrát. „Bylo to furt komplikovanější a komplikovanější, odevšad nás vyhodili,“vysvětlil ve Stárkově knize. „Nikde jsme nemohli hrát, absolutně nikde.“

Pokusy oživit Aktual však kolem roku 1972 nadobro uvadají, hnutí se stává zaniklou legendou. Co po něm zbylo? Historik Martin Valenta, který se zabývá fenoménem nových sociálních hnutí, porovnává program Aktualu se západoněmeckou komunou Subverzivní akce. Zatímco západní kontrakultury se pokoušely měnit politický systém jako celek, jejich protějšky v Československu symbolicky atakovaly a problematizovaly zavedené většinové životní hodnoty a postoje, a to především v šedesátých letech.

„U obou hnutí byly impulzem meziválečné avantgardy, v Německu se snažily nabourat politický systém jako celek, což v Česku v podmínkách diktatury prostě nebylo reálně možné. I proto se o to žádná ze zdejších kontrakulturně orientovaných skupin ani nepokoušela a koncentrovaly se na vytváření autonomie v oblasti kulturní a sociální,“říká Valenta.

(Jim) Čert nikdy nespí

Historii komunitního života postupně psaly další undergroundové baráky. Významným místem setkávání byla osamělá usedlost Zlatý kopec poblíž středočeských Přezletic, kterou vlastnili manželé Miroslav Krůta a Gabriela Zoubková. Stálými hosty tu byli hudebníci Vratislav Brabec a Charlie Soukup. Koncem roku 1973 na Zlatém kopci připravili The Plastic People of the Universe koncert Do lesíčka na čekanou, který se uskutečnil v nedalekém veleňském hostinci.

Undergroundová komunita ve Mšeně, městské části Jablonce and Nisou, se stala příkladem ostrého a důsledného postupu Státní bezpečnosti směřujícího k likvidaci nemovitosti – v tomto případě bývalého hostince – a kriminalizaci jeho majitelů, jimiž byli bratří Vaňkové. „Azyl zde nacházeli přátelé v bytové tísni a v jisté míře i ti, kdo měli problémy se zákonem,“popisuje František Stárek. Oba bratři, Jiří a Jaroslav, signatáři Charty 77, byli posléze uvězněni za údajné pěstování marihuany a jejich nemovitost byla vyvlastněna.

Narkomanie byla od počátku zástupným problémem; vyšetřovatelé prostě byli rozhodnuti oba Vaňky (nebo také „hašišové bratry“, jak o nich tendenčně psal tehdejší normalizační tisk) na základě drogového obvinění dostat do vězení – a to se jim také podařilo. Vaňkové měli aspoň malé štěstí: odvolací soud uznal, že se „trestná činnost“neodehrála v rámci organizované skupiny. Obdrželi dvaadvacet měsíců nepodmíněně, jejich dům byl stržen.

O pár let později vznikla komunita v Nové Vísce mezi Chomutovem a Kadaní. Dokázala uhájit svou existenci v relativně dlouhém období let 1978 až 1981. Mezi početnými majiteli domu figurovali vedle Františka Stárka a Jiřího Kostúra také Karel Havelka či Miroslav Skalický – tedy „parťáci“společně odsouzení v již připomínaném procesu z roku 1976. Každý vložil do nemovitosti a „fondu na výstavbu“menší podíl. Nebyl přesně stanoven, vykladatel dal podle svých možností. „Byli jsme taková první velká akciovka,“směje se dneska „Čuňas“Stárek.

Provoz na Nové Vísce je poměrně dobře zaznamenán, a to nejen díky všestranně nadaným autorům samizdatového Vokna, časopisu, který zde vznikl. „U ‚kronikáře‘ Nové Vísky Jima Čerta – vlastním jménem Františka Horáčka – je ve svazku zaznamenáno, kdy a kdo tam hrál, a dokonce i to, co si mezi sebou všichni říkali. Ty informace jsou spolehlivější než vlastní kronika,“připomněl ve své knize František Stárek v nadsázce roli jednoho z nejpilnějších Horáčkových udavačů, který za své služby přijímal od StB honoráře.

Na Nové Vísce kolovala zakázaná literatura, konaly se výstavy, hrály nepovolené kapely. Usedlost s velkou stodolou sloužila jako scéna pro kulturní akce. „Společně se tam vařilo, společně se jedlo, kuchyně byla takovým centrem celé komunity,“vzpomíná Stárek v rozhovoru s badatelkou Markétou Brožovou. „Potom se sedělo, hrálo na kytaru, život probíhal opravdu společně.“I když se nekonal koncert, další lidé přijížděli o víkendu na návštěvu. Jenže represe sílily, což nutilo organizátory postupovat při přípravách koncertů silně konspirativně. Podařilo se díky tomu uskutečnit koncert The Plastic People of the Universe na počest spisovatele a filozofa Ladislava Klímy, dvě vystoupení DG 307 či legendární punkrockový festival.

Vedle Stárka byl ve Vísce výraznou figurou již zmíněný zpěvák a publicista Miroslav Skalický řečený Skalák. Ve známost vešly některé jeho texty, nejvíce Tesilová verbež, či příležitostný soubor, úderný šraml The Hever and Vaselina Band. „Nemohli jsme se smířit s tím, co vidíme kolem sebe, jak se všichni bojí vyjádřit,“vysvětloval Skalák svou motivaci k tvorbě. Předstupněm komunity v Nové Vísce byl Skalického opuštěný domek Barrel House u chomutovského Kamencového jezera. To bylo však jen místo spontánních hudebních akcí.

V roce 1980 barák v Nové Vísce pochopové režimu podrobili totální domovní prohlídce. Posléze byl vyvlastněn, oficiálně kvůli „obranyschopnosti státu“. „Finále bylo takové, že přijeli s vodním dělem,“vypráví Stárek. Dorazila početná hasičská jednotka, která objekt vystěhovala.

Jiří Kostúr ve svém textu napsaném v roce 1981 popsal ústup z Vísky takto: „Vystoupal jsem do stráně a naposledy koukal, jak se v zasněženém dolíku červená tašková střecha a z komína stoupá úzký proužek kouře, nad hlavou mi uschlá třešeň zdvihala odrané holé větve a popelavou oblohu trhal rachotivý kravál ze zatěžkávacích zkoušek nové elektrárny.“

S postupujícími osmdesátými lety se opoziční kulturní aktivity více přelévaly do veřejného prostoru. Význam baráků tím navenek opadal. Ne však ostražitost režimního aparátu. To poznali ještě na konci osmdesátých let manželé František a Olga Hochmanovi – ve svém domku v pražském Břevnově poskytovali azyl undergroundovým aktivitám. Zkoušely tam kapely Půlnoc a Národní třída (ta s frontmanem Jáchymem Topolem), vyráběly se tam i samizdatové tiskoviny, třeba Revolver Revue. Také u nemovitosti Hochmanových usilovala StB o vyvlastnění, ale nakonec se režimní aparát uchýlil k mnohem radikálnějšímu řešení: roku 1989 dům zničil požár. Byl to vůbec poslední takový zákeřný útok na undergroundové baráky.

Co z toho zbývá

Sociolog Josef Alan nazval underground „minoritou, které znělo slovo konformita jako nadávka a svoboda jako výzva a závazek“. Co zůstalo z tohoto hnutí do dnešních dnů? Koho teď oslovuje underground?

Čtenářům se nabízí několik „podzemních“nakladatelství, pár časopiseckých titulů, hudební nosiče tohoto zaměření nabízí už patnáct let agilní lounské vydavatelství Guerilla Records. V obsáhlém televizním seriálu Fenomén underground se autoři František Stárek a Břetislav Rychlík snažili hned v prvním díle vystopovat, čím žije nová generace undergroundu a jaké má vztahy s těmi staršími.

Podle Stárka je nynější situace pochopitelně odlišná, stejně tak podmínky pro sdružování subkulturních společenství. „Staré kořeny jsou prostě trochu někde jinde než ten dnešní košatý strom,“shrnul současnou situaci. „To, o co jsme se snažili v dekádách komunismu, skončilo rokem 1989. Co jsme se tehdy naučili, třeba rozmnožování tiskovin na cyklostylu, dneska už nikoho nezajímá.“Co z časů starého undergroundu patrně přežilo do dnešních dnů, je podle něj trvalá potřeba lidí společně sdílet pocity vnitřní svobody. Třeba několikrát zmíněný Miroslav Skalický zvelebil starý mlýn u Želetavy a začal zde pořádat rockové festivaly. „Jsou oslavou svobody, lásky, radosti, názorové volnosti a pochopitelně i nonkonformní kultury,“popisuje jeho projekt jeden z dílů televizního seriálu Fenomén underground.

Obdobné pocity sdílejí i jiní pamětníci. „Vzpomínám na časy v barácích jako na velký dar, byl to hrozně vzácný kus života, který jsem mohla prožít, zvláštně jednoznačná doba,“uzavírá Květa Princová. „Snažili jsme se prostě jen žít tak, jak jsme to cítili.“