Strašidlo digitální změny
Znovu zacitujme Spitzera: americký futurista Martin Ford ve své předloňské knize Rise of the Robots. Tohle je skutečný problém a vážná politická výzva pro vlády západních sociálních států včetně Německa. Ne to, zda se složení volnočasových aktivit dětí postupně mění. (Ostatně ani Spitzer, ročník 1958, si v dětství patrně nehrál s bičem a káčou, což generace jeho rodičů ještě zažít mohla. Je pozoruhodné, jak se pokolení za pokolením chytá do týchž mělkých myšlenkových pastí.)
Příznačné ostatně je, že se Spitzer zabývá digitálními technologiemi výlučně jako zábavou (planou, samozřejmě), jako volnočasovou aktivitou, ne-li něčím horším a pokoutnějším. Americký psycholog Andrew Lepp a jeho spolupracovníci shrnují své poznatky: „Problémové používání mobilních telefonů je spojeno s depresí, úzkostí, malou sebedůvěrou a nezdravými životními praktikami jako nepravidelné jídlo, sexuální promiskuita, špatná spánková hygiena, zneužívání alkoholu a nikotinu i užívání ilegálních drog.“Potvrzuje to množství studií (…), píše populární německý psychiatr. Jistě, jenže studie potvrzující, nač si jen vzpomenete, najdete v dostatečném množství – na internetu.
A to je, mimochodem, další riziko, o němž se Spitzer nezmiňuje: možnost získat jakákoli „fakta“podporující jakýkoli názor, zmatení pojmů, zaměňování propagandy se žurnalistikou, snadné šíření lží. S tím se ovšem nedá bojovat omezováním přístupu k internetu, nýbrž důsledným vzděláním ke kritickému myšlení. Škola nemá digitální média před žáky ukrývat, jak to Spitzer doporučuje. Musí jim je vysvětlit.
„Intenzivní používání digitálních médií je škodlivé – tento poznatek musí být na počátku všech snah o nějakou změnu.“Německý psychiatr a neurolog Manfred Spitzer formuluje sdělení své knihy Kybernemoc! zcela jednoznačně. Včetně toho vykřičníku v titulu – jak se sluší na muže pověřeného úkolem.
Moudří starší pánové
Především však škola musí žákům a studentům ukázat, k jaké záplavě produktivních a tvořivých činností se internet hodí a kolik dalších lze ještě vynalézt. Tohle Spitzerovi uniká, až je ho člověku líto, oč přichází… dokud si neuvědomíte, jak intenzivně používá počítač a internet při odborné práci, jinak by totiž svou knihu vůbec nemohl napsat. Už jen proto, že čím dál tím méně recenzovaných vědeckých časopisů, z nichž cituje, vychází na papíře. Tedy vlastně: digitální média ano, ale jen pro nás znalé, poučené a dospělé.
Západní – a obzvlášť středoevropská – společnost má stále větší averzi k riziku. Je raději opatrná, než by zkoumala, zda hrozí skutečné nebezpečí. Po jistou mez je to celkem neškodné. Za touto mezí se začíná bojovat s falešnými strašáky a tam končí legrace, protože ti odvádějí pozornost – a zdroje – od skutečných nebezpečí. V tomto ohledu není Spitzerova kniha nevinná. Přinejmenším neřadí strašidla správně podle velikosti, některá hodně přifoukla, jiná zcela vynechala.
Manfred Spitzer je jedním z mnoha, kdo spatřili apokalypsu v tom, že svět je jiný, než býval za jejich mládí. Není to nic nového, tak psali již mnozí staří Římané za spokojeného přikyvování svých generačních druhů, dnes se však z tohoto pohledu na svět stává jednak nevkusná móda, jednak bezmála diagnóza. Jak již kdysi moudře postřehl americký žurnalista, satirik a kulturní kritik H. L. Mencken, na každou složitou otázku existuje jednoduchá, dobře srozumitelná mylná odpověď. Když padnou mylné odpovědi na úrodnou půdu, mohou vést k nebezpečným činům – nebezpečnějším než jsou rizika, jež se snaží řešit.