Tvrdé srdce

Nejdřív se divíme, že stromy, které jsme považovali za stoletá dubiska, jsou docela normální a že jde o obyčejné habry. Navíc ty zatrolené stromy rostou tak nějak zvolna, ale nepřetržitě, takže s nimi nijak nelze soupeřit.

Všimli jste si také, jak moc se změnila taková tajemná zahrada? Někde se staví, jinde vede nová silnice nebo je z louky les. Naše krajina zarůstá. Nemilosrdně. Když listujete legendární knihou „Letem českým světem“, všimnete si toho na první pohled. A doba tento vývoj nijak nezpomalila, naopak. Obrůstáme lesem, řekli byste. I ba ne, to není žáden les. Nejdřív je to taková louka se spoustou suché trávy. Asi po pěti letech se tu či onde objeví nějaký ten šípek, břízka, mléč. A už to jede. Najednou přes to nevidíte a jde to tuze rychle. Vidíte to všude. Už se o tom úspěšně bádá. Mluví se o „městské divočině“bývalých zahrádkářských osad, kde se developerům něco nepovedlo. Mimo sídla se mluví o „sekundární divočině“nebo prostě o primárním sukcesním stadiu. Zcela terciárně se nabízí otázka: Co bude pak?

Naši pradědové měli zálibu v okrašlování. V Evropě započa- lo v první polovině 19. století, době největšího odlesnění, u nás se „okrašlovacím spolkům“dařilo dobrých sto let. Stromové a květinové slavnosti se těšily veliké pozornosti a parky vysazené na zbořených šancích leckdy dnes znovuzrozené spolky brání proti zastavění. Naši předci ovšem sázeli velice pilně. Za jejich časů bylo „tvrdé srdce a ostrá sekera“součástí života, a kdo život uměl dát, uměl ho i vzít. Prostě z rozhodnutí hospodáře.

Dvacáté století ale osudu hospodářů nepřálo, a tak nepřišel ke slovu ani výchovný nůž „žabka“, ani ta sekera, ba dokonce ani pila. Na ušlechtilé záměry se zapomnělo a promyšlená krásná a funkční kompozice od nejlepších architektů své doby se proměnila v hanebný shluk stromoví srostlého do sebe v ostrém boji o životní prostor. Krásné stromy zapěstované našimi předky známe jen ze zašlých fotografií. Nikým nepozorovány vsely se jasany, javory, bří-