The Klezmatics jako umírnění heretici
Newyorští, i z našich pódií dobře známí The Klezmatics dali nové desce lehce provokativní název Apikorsim / Heretics a v rozverné titulní písni zpívají „šťastní heretici nemají žádného rabbiho“. Kapela tak chtěla zdůraznit svůj nedogmatický přístup nejen ke světské židovské muzice původem z východní Evropy.
„Rozumíme tradici, ale chceme ji nést novým směrem,“řekl k albu basista a hráč na cimbál Paul Morrissett v rozhovoru pro North Jersey/USA Today. „Nazvali jsme album Apikorsim z mnoha důvodů, politických, filosofických i filologických. Apikorsim – heretici, rebelové, šťouralové – jsou lidé, kteří se nepodřizují zavedeným postojům a zpochybňují ortodoxní názory. The Klezmatics jsou rozhodně neortodoxní,“uvádí kapelník a trumpetista Frank London v tiskové zprávě. „A pokud se chystáte dělat něco, co druzí lidé zřejmě nebudou považovat za košer, máte si to užít nejvíc, jak to jen jde. Což je přesně náš druh písní,“přizvukuje zpěvák, akordeonista, pianista a kytarista Lorin Sklamberg.
Ovšem po hudební stránce titul Apikorsim představuje spíše návrat ke kořenům kapely. Jak ke stylu prvních alb z přelomu 80. a 90. let, tak těch pozdějších „tradičnějších“: Samotný Sklamberg cítí návaznost na titul Shteyt Oyf! (2003), „kde jsme naposledy navštívili tradici“. Což není žádná výtka, nová deska je výtečná, navíc zmíněné začátky The Klezmatics působí i s odstupem novátorsky ažaž. Jen Apikorsim, názvu navzdory, není tak nápadně žánrově neortodoxní jako Brother Moses Smote The Water, koncertní spojení s gospelovým zpěvákem Joshuou Nelsonem z roku 2004, nebo Wonder Wheel (2006) s přesahy do folku.
Oni také The Klezmatics do jisté míry znovu začínají. Od vydání předchozích dvou studiových alb Wonder Wheel a Woody Guthrie’s Happy Joyous Hanukkah, na kterých kapela zhudebnila dříve nepublikované texty folkové legendy Woodyho Guthrieho, uplynulo plných deset let. V roce 2006 proběhl i velký koncert ke 20. výročí vzniku The Klezmatics, jehož záznam Live At Town Hall vyšel o tři roky později. Od té doby skupina nenatáčela, byť koncertní činnost nepřerušila. K zamluvení nahrávacího studia ji inspirovaly až loňské oslavy třicetin.
Šraml par excellence
Album samozřejmě nezní konzervativně, jen relativně, tedy na poměry The Klezmatics, více tradicionalisticky. Máme pořád tu čest s muzikanty, kteří nepopírají „anarchistickou náturu svojí hudby“(jak věc nazval Sklamberk), svoji poučenost jazzem a dalšími „kulturními okruhy“.
Excelují kapelník Frank London, klarinetista a saxofonista Matt Darriau i zpěvák a multiinstrumentalista Lorin Sklanberg. Ale jako o život hrají všichni. Ostatně jako vždy. Důležitá je například schopnost služebně mladšího člena, bubeníka Richieho Barshaye (hrál i s jazzovými mistry Chickem Coreou či Herbiem Hancockem), přecházet od „kutálkových“rovných rytmů k virtuózní, filigránské polyrytmice a přitom stále dravě táhnout kapelu.
Morrissett je přitom nejvíce pyšný na fakt, že tentokrát, poprvé, točili The Klezmatics zcela bez hostů jako sexteto: „Jsme silná jednotka a tohle je silná nahrávka.“Na pestrosti hudby to neubí- rá nic, jednotliví hráči jsou jako obvykle schopni obsáhnout široké spektrum hudebních nástrojů, výrazů a nálad.
Na Apikorsim sice převládají skladby vyloženě radostné až bujaré. Ale ne vše je tu euforickým, nespoutaným „šramlem“(samozřejmě šramlem zdánlivým, mistrovsky podaným), byť „záměrný akcent na spoustu přímočarých tanečních kusů“skupina přiznává. O to více vyniknou skladby melancholické jako balada Di nakht, jeden z nejlepších momentů desky. Nebo hypnotický orientální nápěv Tayer Yankele. „Když chcete pozvat lidi do svého prostoru, musíte jim ukázat různé barvy vaší kultury,“vysvětlil Morrissett dramaturgii alba.
Na desce nechybí ani bojovnější podtón, minimálně ve druhém plánu. Texty písní, jako obvykle zpívané v jidiš, tematizují mimo jiné práva uprchlíků či gayů. Netřeba asi dodávat, že „anti-xenofobie“je v muzice The Klezmatics přítomna an sich.
The Klezmatics už svoji klezmerovou revoluci dávno vyhráli, bylo by nespravedlivé chtít po nich druhou. Mají právo obracet se do vlastní minulosti, navíc ne všechny postupy na Apikorsim už byly kapelou dříve vyzkoušené. Pokud se dočkáme další takhle příjemné nahrávky dříve než ke 40. výročí vzniku The Klezmatics, jedině dobře.
Zásadní kapela tzv. druhé vlny klezmerového revivalu The Klezmatics si ke 30. výročí vzniku dopřála vlastní revival.
The Klezmatics: Apikorsim / Heretics
Autor je hudební publicista