Plán: obce získají zpět vládu nad vodou

Jak ven z problémů

Loni v listopadu praskly sto třicet let staré trubky kolem náměstí I. P. Pavlova v Praze, v prosinci pak také v centru Brna.

Vodohospodářská síť je ojedinělá v tom, že i když představuje základní krizovou infrastrukturu, vedle třeba elektrické nebo plynové, není soustředěna pod jedním vlastníkem a přímým státním dozorem. Vodovodní a kanalizační síť s čističkami spadají pod šest tisíc majitelů, zpravidla obcí, a dva a půl tisíce provozovatelů.

V 90. letech převedl stát trubky na města a obce. „To byl správný krok, ale k převádění dále do rukou soukromých vlastníků docházet nemělo,“uvádí ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU).

Podinvestované vodovodní potrubí je jedním z mála témat, u nichž je jedno, jak dopadnou další volby – LN obeslaly všechny relevantní strany a samosprávní sdružení. Všechny se shodnou na tom, že hodiny rychle tikají a systém se musí změnit.

Při nevýhodně nastavených smlouvách obce ztratily vedle vlivu na chod vodohospodářských společností i možnost čerpat na trubky s čističkami evropské dotace. Soukromý provozovatel se poměrně logicky snaží dosáhnout co největšího zisku, což jde na úkor investic.

Příliš málo regulace

Tam, kde trubky vlastní a provozují svazky obcí, systém funguje nejlépe. Starostové budují síť, nové stavby vkládají do společného majetku a peníze vydělané na vodném se stočným investují zpátky do obnovy.

Většina politiků se shodne, že cestou by bylo vrátit infrastruktuře veřejného vlastníka, obce nebo stát. „Reálné jsou obě varianty, podle konkrétních podmínek. Obě jsou lepší než oddílný model. Za sebe považuji za optimální náš, hodonínský smíšený model. Vlastník je jistě lepší hospodář než nájemce,“říká František Lukl, starosta jihomoravského Kyjova a předseda Svazu měst a obcí.

Smíšený model znamená, že obce drží většinu akcií ve vodohospodářské společnosti a mají díky tomu rozhodující vliv na to, jak se bude do sítě investovat a jak se budou nastavovat ceny, i když do majetkové struktury firmy pustily v minoritní roli soukromníky. Jenže na mnoha místech, třeba na střední Moravě nebo v Moravskoslezském kraji,

Poprask mezi trubkami

divoké privatizace odvedly zisk do privátní firmy, zatímco samosprávě zanechaly podfinancované trubky. „Nynější vodohospodářská infrastruktura je dlouhodobě neudržitelná. Délka životnosti je sice stanovena ministerstvem zemědělství, ale pouze ve formě doporučení. V praxi dochází k jejímu značnému překračování,“dodává ministr Brabec.

Průměrná cena pitné vody narostla za posledních pětadvacet let stonásobně, což znamená, že bobtná mnohem rychleji než ceny v plynárenství nebo elektřině. Důvody, proč situace dospěla tak daleko, jsou v zásadě tři. Češi se naučili šetřit, spotřeba klesla o více než polovinu, v důsledku čehož rostou náklady na údržbu, protože síť musí zajišťovat stejné standar- dy a bezvadnou kvalitu pitné vody na stejně velkém území. Do ceny se promítá i to, že některé investice do zanedbané infrastruktury už nebylo možné odkládat. Posledním vlivem je regulace. Ta se ukázala jako nedostatečná, protože první dva vlivy nedokázala kočírovat ve prospěch trubek ani cen.

Obce mají už několik let povinnost vytvářet fond obnovy, aby bylo z čeho platit opravy a stavby. Jenomže města, která odevzdala provoz soukromníkům, nemají z čeho fond dotovat, protože toho ziskového na vodě se vzdala. „U řady soustav se fond nevytváří v dostatečné míře, nebo dokonce chybí úplně. Provoz a obnova vodovodů a kanalizací musí být dlouhodobě samofinancovatelné. Jsme přesvědčeni, že za současného stavu toho není možné docílit,“říká předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková.

Divoké časy privatizací

Na začátku 90. let tu bylo na vodu devět státních podniků a k tomu dva pražské. Z jedenácti se hned po privatizaci od státu municipalitám stalo zhruba 40 okresních podniků a více než dvanáct set dalších drobných provozovatelů. Ve zvlášť nevýhodné pozici jsou malé vesnice, které vlastními silami péči o trubky nezvládnou.

Svazky obcí, v nichž prim hrají velká města, mnohdy o malého partnera nestojí, protože by přinesl především vyšší náklady. Vesnice se pak buď pinoží pod skutečnými náklady a neinvestují, nebo podlehly okolnostem a trubky privatizovaly. „Jako kriticky špatnou vidím situaci v části Moravskoslezského kraje, kde se infrastruktura prodala. Vliv státu a obcí na investice je tam velice omezený,“doplňuje Jurečka.

Privatizace se na některých místech hodně nepovedly. Často probíhaly ve stylu „po nás potopa“, což v tomto případě není jen fráze, ale i popis toho, co se stane, když podfinancované trubky prasknou. Jeden příklad za všechny může poskytnout příběh Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava, v 90. letech největší smíšené vodohospodářské společnosti na Moravě. Města a obce v ní původně držely 90 procent akcií, takže firma splňovala podmínky pro žádosti o dotace.

Do roku 1999 se nevyplácela dividenda, peníze se reinvestovaly či střádaly na budoucí potřeby. Tehdy některá větší města ve spolku začala akcie prodávat, malé obce se splašily, že o něco přijdou, a prodávaly také, často pod tržní cenou. V letech 2003 až 2005 si firma Penta, která v té době držela většinu, vyplatila zhruba tři miliardy včetně hodnoty majetku, který obce předtím do společnosti vložily. Severomoravská společnost se dnes snaží držet ceny nízko, ale je to za cenu pomalých investic. Pravomoci musejí nadále zůstat na obcích, státu to nepřísluší, ale obce se musejí začít mnohem lépe starat o vodohospodářskou síť na svém území.

KDU-ČSL Bylo by dobré regulovat rozdělení zisku mezi majitele a provozovatele tak, aby se zajistily prostředky na obnovu sítě. Možnost je využít nyní část přebytku státního rozpočtu na investice do infrastruktury.

KSČM Obce by měly zpátky vykoupit trubky, pokud je prodaly, a musejí tvrději dbát na to, jaké náklady si vodohospodářské firmy započítávají do výše vodného a stočného.

ČSSD Vodohospodářství patří k přirozeně monopolním sektorům, z nichž odtékají zisky do zahraničí, aniž by se použily na nutné reinvestice, zlepšit to může posílená veřejná regulace a kontrola.

ODS Regulace by měla posílit a vycházet z velikosti, stavu a hodnoty infrastruktury při garanci obnovy a racionálního zisku, řešením může být provoz ne na základě koncese, ale přísnější licence. Usměrnění vodného cenovým výměrem nestačí, umožňuje často zahraničním provozovatelům sítě zahrnovat do nákladů cokoli.

ANO Větší regulace je nutná, velké obce musí do svých vodovodních soustav solidárně přibrat malé vesnice, i když jim to zvýší náklady. Stát musí lépe regulovat pravidla tam, kde obec pronajala provoz soukromníkovi, například smluvně pevně nastavit, o kolik procent ročně se sníží ztráty vody, kolik kilometrů ročně se musí vyčistit atp.