Na některé noci se těžko zapomíná
Prozaika, dramatika, esejistu a v neposlední řadě stavitele varhan Hanse Hennyho Jahnna (1894–1959) českému čtenáři poprvé představil v roce 2006 Petr Slunečko, který pro nakladatelství Dauphin přeložil a doslovem opatřil sbírku próz Třináct podivných příběhů. Ta je pojata – jak překladatel v doslovu informoval – coby „degustační vzorek jeho (Jahnnových) vypravěčských a filozofických kvalit. I když se ve skutečnosti nejedná o původní povídky, ale o výběr úryvků a epizod z jeho velkých románů Perrudja (1929) a Řeka bez břehů (1949–1961), příběhy žijí svým vlastním plnohodnotným životem a jsou vybrány tak, aby čte- náři poskytly rámcovou představu o podobě autorova díla a jeho literárních dovednostech.“Patří se dodat, že Třináct podivných příběhů nebyl výbor Slunečkův, nýbrž německých editorů.
Svým způsobem epizodou je také Olověná noc. Autor započal roku 1951 práci na románu Každého to dostihne. Pracoval na něm prakticky celou poslední dekádu svého života, avšak rukopis nedokončil; torzo bylo zveřejněno roku 1968. Noc z olova, napsaná mezi podzimem 1952 a lednem 1954, je vlastně odskokem těsně souvisejícím s dílem Každého to dostihne: běží o rozšířenou epizodu z onoho románu, o epizodu s týmž hlavním hrdinou jménem Matthieu Brende.
Noc z olova byla publikována roku 1956. Radovan Charvát v doslovu k ní uvádí, že tato próza, kterou překladatel jednou označuje jako povídku a podruhé jako novelu, zůstala téměř nepovšimnuta: vyšly dvě recenze (což je na literární Německo zoufale málo) a do konce roku 1958 se prodalo jen 809 knih. A přece ta kniha nezapadla! Díky čemu? Pod jakou podmínkou přinese i nám dnes ne úplně všední čtenářský zážitek?
Tou základní podmínkou je, že se nebojíme do toho textu vůbec vstoupit, protože je otevřen zvlášt- ně. Vysázeno kurzivou stojí na samém jeho počátku: „ Teď tě opustím. Dál musíš jít sám. Prozkoumej tohle město, které neznáš.“Tím osloveným, lze pochopit, je Matthieu, ale ten oslovující, který zůstaví hrdinu napospas městu a noci, je neznámý. Germanista Charvát to osvětlí až v doslovu: jde o zlý sen, který měl Matthieu ve vězení, když upadl v podezření, že zavraždil svou sestru, protože nechtěl přítele Gariho, skutečného vraha, prozradit. „O tom se samozřejmě v Noci z olova nemlu- ví,“píše Charvát a pokračuje: „Sen Matthieua začíná v kurzivě slovy Gariho, ten se mu zjeví i ke konci jako anděl smrti z lidové židovské tradice, malach ha-moves.“Ano, to je těch pár řádek před koncem Noci z olova: „ Ten, který se od Matthieua při vstupu do města odvrátil, byl zpátky...“
Ale i když nebudeme znát, kdo onu úvodní, kurzivovou promluvu pronesl, není to na překážku. Ostatně na „mechanické“přehledné logice jak Noc z olova, tak zřejmě i celé Jahnnovo dílo nestojí.
Matthieuova pouť neurčitelným – proč to neříci: kafkovským – městem vpravdě vede cestami snu, což poznáme i bez toho, že známe výše naznačený kontext tohoto vyprávění, že explicitně víme, že o sen běží. Jahnnovo podání snu z temné noci obsahuje fantaskní, lze říci surreálné a krajně přízračné děje. Přitom však Matthieuovo setkání s výstřední ženou Elvírou v jejím neméně výstředním příbytku, a vzápětí přerývanou chůzi hrdiny městem s Andersem, se zkrouhlým, vysíleným mladíkem, jehož Matthieu potkal a který je jakýmsi jeho mladším já, autor líčí s až nejapnou samozřejmostí. S přesvědčením, jež nemá daleko k víře, že umělecká opravdovost, umělecky nefalšované ohledávání životních podstat ospravedlní prakticky každou nevšednost a krajnost. Zapomeneme díky tomu na to, že čteme text – reálně vzato – velmi nepravděpodobný, i artistní, a pociťujeme vnitřní tah Jahnnova vyprávění, naprosté autorské nasazení. A také: ač město je to modelové a svět snový, je i hmatatelný, konkrétní ve fyzických projevech, jež tvůrce dokáže vyjádřit v mistrných zkratkách: „Jen ho udivovalo, jak nevzrušeně mu bije srdce: jako by ho už nic nečekalo. Měch z mrtvé kůže by byl stejně netečný jako jeho živé tělo.“
Dodejme ještě, že je trochu s podivem, že Jahnnova Noc z olova, ten text nadoraz, vychází česky až nyní. Nejde totiž o rukopis rozsáhlý, který by danému nakladatelství odčerpal značné prostředky, nadto je zde určitá vazba kulturní. V roce 1985 režisér Petr Weigl natočil na pražském Barrandově v německo-české koprodukci televizní adaptaci Jahnnovy prózy a dokumentarista Jan Špáta vytvořil pro (západo)německou stanici ARD film o natáčení Noci z olova pod názvem Každého to dostihne.
I díky podpoře pražského Goethe-Institutu a Česko-německého fondu budoucnosti se podařilo vydat překlad díla, jehož publikaci germanista Radovan Charvát léta prosazoval – prózu Hanse Hennyho Jahnna Noc z olova. Je to intenzivní věc.
Hans Henny Jahnn: Noc z olova