Děláme jim čerty

Odkup vodovodů se jeví dlouhodobě nevyhnutelný

Naše verze polistopadového „boje o vodu“připomíná pohádku o sedlákovi a čertovi. Sedlák se dohodl s čertem, že budou společně hospodařit a o úrodu se podělí napůl. Jenže z brambor dostal čert půlku, která vyrostla nad zemí, a spokojen nebyl. Příští rok to chtěl naopak, a z obilí získal jen kořínky. Ukazuje se, že po roce 1989 neměly tuzemské samosprávy ani tolik rozumu jako pohádkový sedlák, a tak děláme roky investorům pohádkové hloupé čerty.

Je nutno poznamenat úplně na začátku, že nevýhodné smlouvy uzavírala města a obce dobrovolně. V roce 1993 převedl stát veškerou vodovodní síť obcím a zabezpečil je právně tak, aby mohly tyto podniky ovládat. Výsledkem je pravý opak, do roku 2003 se postupně několika způsoby vodárenská síť privatizovala a většinou to dopadlo tak, že obce měly jednorázový příjem, který se ani neblíží tomu, co by vydělaly provozováním vodovodů v průběhu let, a zároveň se nezbavily povinnosti pečovat o síť. Obce ztratily kontrolu nejen nad zisky z vodáren, ale i nad rozhodováním o cenách vody a nakonec i o strategickém rozvoji sítě.

Ta je mimochodem v havarijním stavu, který se neustále zhoršuje – a privatizace jejímu stavu nijak neprospěla. Navíc se obce, snad nezáměrně, prodejem vodovodních společností do soukromých rukou odřízly od možnosti čerpat dotace z EU právě na rekonstrukci „trubek“.

Nelze se tedy divit opakovaným spekulacím politiků o zpětném nákupu, či divočeji o vyvlastnění (samozřejmě za náhradu, jsme v právním státě) „vodovodních sedláků“. Municipalitám se nechce platit nákladnou rekonstrukci vodovodů, která by se jim nijak nevracela, protože peníze ze zisku vodáren odcházejí jinam. A tak se pětina až třetina vody mezi vodárnou a koncovým spotřebitelem ztratí. Vzhledem k vodnímu režimu v Česku se situace bude jen vyhrocovat. Praha či velká a bohatáměsta si na případný zpětný odkup peníze časem seženou. Otázkou zůstává, co mohou do budoucna dělat maláměsta, která třeba tíží dluhy. Martin Zvěřina