Nevítaný principál Buffalo Bill

Před sto lety zemřel slavný stopař indiánských válek, který se svým programem navštívil i české země

Proč nesměl hrdina Divokého západu, který zpacifikoval několik indiánských kmenů, vystoupit v české metropoli? Pro místní publikum neměl dobře přimontované židle.

„Kdykoli jsem byl v nebezpečí, přál jsem si mít po ruce některého z Čechů pro jejich statečnost,“cituje badatel Miroslav Čvančara ze sešitových buffalobillek, které od roku 1910 vycházely také česky. Dobrodružné krváky jakoby vyprávěné americkým stopařem si překladatelé lokálně upravovali, stejně jako dnes adaptují reklamy a software. Skutečnému Buffalo Billovi však v Čechách, na Moravě a ve Slezsku působili vlastenci, ochránci zvířat a policie jenom problémy.

Divoký západ, jak ho známe z knížek, je směs reality a divadla, kterou stihl ještě před Hollywoodem vytvořit právě plukovník William F. Cody, proslulý jako Buffalo Bill. Když tenhle lovec bizonů vycítil ve městech poptávku po ukázce střeleckého umění a rodea, najal na prériích indiány i pistolníky. Mnohé z nich ostatně osobně znal. Roku 1883 sestavil exotický program, který předváděl krocení koní, čarostřelbu, přepadení dostavníku, jízdu Pony Expressu i bitvu u Little Bighornu. Vystupovaly s ním takové celebrity jako siouxský náčelník Sedící býk, oglalský medicinman Černý jelen, střelkyně Annie Oakleyová nebo dlouholetý přítel ve zbrani i zábavě, Divoký Bill Hickok. I ten už byl hrdinou brakové literatury, třebaže si na něj indiáni stěžovali, že jim při vystoupení pod nohy střílí ostrými.

Siouxové na Moravě

Estrádu „Divoký západ Buffalo Billa“vidělo v letech 1883–1913 na 70 milionů lidí, což je asi desetkrát víc než v 21. století navštíví globální tour rockerů z U2 nebo Rolling Stones. Kromě veleúspěchu na Světové průmyslové výstavě v Chicagu přispěla k její návštěvnosti i evropská turné z let 1887 a 1902–1906, na které Bill přibral i „nejodvážnější jezdce světa“. Výprava po starém kontinentu se tehdy nevyhnula ani Rakousku-Uhersku.

Do srpna 1906 znalo publikum v českých zemích jen indiánské kopie ze Smetanovy Prodané nevěsty nebo příběhů Karla Maye a J. F. Coopera. Tentokrát se ale od Krakova blížili s orchestrem a daedwoodským dostavníkem autentičtí Siouxové a Čejeni. V Těšíně, Moravské Ostravě, Opavě, Přerově, Brně a Jihlavě mohli diváci slyšet „hřmící hole“skutečných henryovek, vzduchem svištěly lasa i tomahavky. „Koně měl u nás v maštali kdekdo, ale najednou publikum uvidělo také rodeo s americkými mustangy,“popisuje spoluautor chystané knihy Když u nás byl Buffalo Bill Jaroslav Čvančara.

Vstupné vyšlo na dva průměrné denní platy, ale desítky tisíc moravských návštěvníků od revue neodradilo. Domácí obdivovali zejména logistiku celého podniku. Cestoval třemi zvláštními vlaky o desítkách vagonů, které dorazily na místo představení ráno. Zatímco stavěči připravili arénu s lóžemi a řadami sedadel v parku nebo na vojenském cvičišti, pestrobarevná společnost několika stovek indiánů a kovbojů projela na koních městem jako reklamní průvod. „Aréna byla 160 metrů dlouhá a na 60 metrů široká, takže se v ní dalo jezdit rychle i na koních i s dostavníkem,“líčí Čvančara. Účinkující se najedli a šli na první odpolední představení, které stejně jako večerní trvalo dvě hodiny a sestávalo z dvaadvaceti čísel, jež na sebe navazovala. Večer se show sbalila a všichni odjeli po kolejích na další štaci.

Na rozdíl třeba od Německa, kde už si Siouxové oblíbili pivo, kterému říkali „minepiga – žlutá voda“, ale na Mo- ravě všechno tak hladce neprobíhalo: „V Rakousku-Uhersku jsme se museli potýkat se spoustou jazyků,“stěžuje si například Charles Griffin v autobiografické knize Čtyři roky v Evropě s Buffalo Billem. Etnické různice nastaly už v převážně českém Přerově. Vlastenci měli šedesátiletému Billovi za zlé, že je konferenciér oslovoval hlásnou troubou německy. „Úřední řečí je tu němčina, které by přece občané měli rozumět,“divil se protestům Griffin. V Brně zas chtěl soubor za týrání němých tváří žalovat Moravský spolek na ochranu zvířat: „Oni v tom rodeu, když teleti svázali nohy a složili ho na zem, tak si to lidi vykládali jako týrání, přestože šlo na americkém ranči o běžnou praxi,“vysvětluje Čvančara.

Nezájem pražských úřadů

Teprve 100 let po smrti Buffalo Billa se z publikace, která v nakladatelství Academia vyjde v březnu 2017, dozvíme, proč naši předkové mohli svého hrdinu spatřit jenom na Moravě.

„V Národním archivu jsme nalezli štůsek korespondence mezi vídeňskou kanceláří Buffalo Billa a policejním ředitelstvím v Praze, kde se dohadovaly podrobnosti plánovaného vystoupení, jež se mělo opakovat také v Pardubicích a Hradci Králové,“vysvětluje historik. Místní úřady podle něj o vystoupení nestály a kladly mu až směšné překážky. „V Praze jim řekli, že musejí mít přišroubovaný židle, protože by se jinak mohly v případě paniky převrhnout,“říká Miroslav Čvančara.

To, co nevadilo v Paříži, Londýně, Berlíně nebo Budapešti, v Praze evidentně neobstálo. Jak mohli kovbojové přimontovat tisíce sedadel, když na většině štací účinkovali odpoledne, aby se večer zas vyhoupli do sedel? To byla otázka, na kterou nenašel odpověď ani jeden z největších stopařů indiánských válek, Buffalo Bill.