Novoroční vzkaz prezidentu Zemanovi

MILOŠ HORANSKÝ

Pane prezidente, na koncertě, v divadle, na výstavě Vás nevidět. S částí společnosti jste v ostré konfrontaci, druhé části se dvoříte pojížděním po krajích. Jak to žijete, jak to vládnete?

Vnímám politiku jako ten, kdo ji dělal. Zakládal jsem KAN 1968 a byl v jeho vedení. Spolukřísil jsem KAN 1989 a opět byl v jeho vedení. Kandidoval do parlamentu (1990) a do Senátu (1998) a pracoval jsem pro MČ Praha 2 jako zastupitel (1990–1993).

Pamatuji Vás okamžitě po převratu. Politický meteor. Pronikavé soudy ve slavné stati o ekonomické destrukci skomírajícího režimu. Oslnivý v orientaci nejen hospodářské, sečtělý, s vizí. A výborný rétoricky.

Po 27 letech mi Vás v posledních měsících přišlo podivně líto. Víte, která bije. Jste chytrý, abyste věděl, že neděláte věci dobře. Je ve Vás jakási melancholická trucovitost. Vy jste měl na Staroměstském proti sobě rebelii. Dal jste to všechno ve slavnostním projevu najevo? Omluva? Vysvětlení? Pokání? Ne. Jste hráč s vysokými kartami, ani slovo – jen zaběhaný rituál. Jako divadelník něco vím o lidském nitru zvaném duše – dobrý den jste tehdy neměl.

Znám Vás, pane prezidente, kontinuálně. Obdivoval jsem, jak jste pozdvihl a vyztužil sociální demokracii. Jak jste uměl hutně pojmenovat jevy. Jak jste ale bohužel začal být i brutální a mimo dialog. Jednou z limitních situací byla opoziční smlouva, politicky amravně tak pusto- šivá. A pak přišel rok 2003. Místo aby Vás vděčná strana katapultovala na Hrad – mnozí „zradili“. A tady jste dostal ránu, která Vás zdeformovala. Stal jste se, řečeno krásným ruským slovem, „zlopamjatnyj“. Zhrzený, posedlý mstou, zlem stíhajícím zlo, jehož se Vám dostalo. Po letech jste byl na Hrad zvolen. A co je Váš první krok? Nestoudný, doslova neodpustitelný puč proti premiéru Sobotkovi – jednomu z těch, kdo Vás „zradili“. Pochopte, co nám občanům je do vendety v socdem? Proboha, jste přece prezidentem.

Občanská válka nás zneucťuje

Osmadvacátého října nepřišli na Hrad poslanci tří stran. Ani rektoři a mnoho jiných osobností. Někteří medaile odmítli. Šéf ANO se odjel slunit k oceánu. Vykuk Jan Kačer, „mučený“rozpory, teatrálně demonstrovanými v televi- zi, vyřešil věc farizejskou lstí: medaili ano, na Hrad ne! Nevím proč, když Vás ctí a obdivuje (ale vím – strašila ho můra „kavárny“, kterou jste Vy a Vaši knechti nastolili).

Pitvorná je chasa, kterou jste na Hradě, pane prezidente, obklopen. Pan Nejedlý, o kterém víme nevíme, co tam vlastně kutí. Je tam a není tam, nepatří tam. Musí to být hodně stydký pocit. Pan Mynář má hlavu namontovanou hrdě a ztuha, ale uvnitř je skrčený. Je kancléřem, ale nesmí na nejdůvěrnější zasedání – nemá prověrku bezpečnosti. Musí to být ponižující pocit. Pan Forejt padl. Byl to komik zpocených rolí – lhát a tvářit se jak sama pravda. Jako dost vysoký ouřada měl umět lhát perfektně. Pan Ovčáček je udýchaný, jak aportuje šéfovi. Mistr rektoskopie. Měl by si oddychnout na psychiatrii. Ano, k zámkům a hradům odedávna pasují šašci. Myslím, pane prezidente, jak známe Váš jedovatý humor, že s těmi svými si užijete.

Pane prezidente, máte-li opět kandidovat, je třeba odplevelit Vaše dosavadní vládnutí. Pozvete-li mě na Hrad – dopovím. Troufám si Vás zbavit osamělé sychravosti a jako plebejec, intelektuál hledat cestu od dosavadního Zemana.

Nevím vlastně, kdo jste. Otrlý cynický profesionál? Ten, kdo má raději herbář než živé květiny? Vaše eventuální pozvání mohu přijmout s touto podmínkou: zprostředkuji setkání s kavárnou, intelektuály. Konec spílání. S Novým rokem bílé vlajky a konec této hnusnotrpké – svého druhu – občanské války. Zneucťuje nás, bere elán, degraduje společnost. Víme všichni, že spouštěčem této etapy jste, pane prezidente, Vy. První krok je tedy na Vás, vložme rozum a křesťanského ducha do vykročení z bahnité situace.