Takové byly „devadesátky“
První listování tento pocit ještě posílí. Kdyby nic jiného, za poshánění těch stovek fotografií patří autorům, vedeným editorem Vladimirem 518, velký dík. Člověk nemusel ani být v popisovaných městských (rozuměj zejména pražských, ale nejen – na pragocentrismus se tu naštěstí nehraje) subkulturách aktivně namočen, a přesto pozná spoustu lidí, které v té době potkával nebo s nimiž se znal, připomene si řadu míst, na která chodil. Jako spouštěč vlastních vzpomínek Kmeny 90 fungují dokonale.
Publikace se „napasovala“mezi dvě dříve vydané knihy – Kmeny, zabývající se subkulturami v širším časovém záběru, a Kmeny 0, popisující totéž téma, ale ohraničené nástupem normalizace z jedné a sametovou revolucí z druhé strany. Věnovat se speciálně „devadesátkám“samozřejmě viselo ve vzduchu. Nejen proto, že obě předchozí knihy byly úspěšné a stálo za to volnou sérii ještě prodloužit. Porevoluční dekáda byla skutečně v mnohém výjimečná, jak potvrzuje i editor knihy v předmluvě, kdy ji přirovnává k „druhým šedesátkám“. Ano, tak si ji leckdo z nás pamatuje.
Za vším je hudba
Nepřekvapí, že i v Kmenech 90, stejně jako v předešlých dvou dílech série, souvisí většina kapitol tak či onak s hudbou. Ta je a vždy byla nejen důvodem ke sdružování, ale i jakýmsi kódem, podle něhož se lidé seznamovali, oblékali, přemýšleli. Právě to po přečtení knihy pomáhá vytvořit si plastický obraz o celém desetiletí.
Platí to hlavně pro celou množinu z Ameriky importované „urban“kultury: rapeři zároveň vytvářeli graffiti, jezdci na kolečkových bruslích a skateboardech dělali hip hop nebo tvrdší muziku. Ale i další subkultury si lze díky knize dát do pozoruhodných souvislostí. To, že například punkeři se do jisté míry kryli se squatery a anarchisty, není až tak překvapivé, ale na to, že se i z jejich řad rekrutovali návštěvníci prvních techno parties, si už možná vzpomene málokdo.
Hned několika kapitolami Kmeny 90 reflektují nástup elektronické taneční hudby – Dance, Techno a Jungle DNB. Všechny tři kapitoly patří k nejlepším v knize. Nejen proto, že právě tyto víceméně prorostlé subkultury byly pro 90. léta zásadní a vlastně změnily v celém světě hudební scénu, ale i díky stylu zpracování témat.
Povedlo se zde totiž vyvážit „insiderství“a schopnost téma dobře popsat. S vhledem, občasným pomrknutím na znalého čtenáře, ale zároveň natolik přístupně, že si z kapitol hodně odnese i čtenář, který tehdy takovou hudbu považoval za útok na osobní integritu. Za to patří Janě Kománkové, Martinu „Žárovkovi“Nealovi a Ivaně „IM Cyber“Marcinové pochvala. Už proto, že takové výsledky své práce neodvedli zdale- ka všichni autoři, z nichž každý měl na starosti jednu kapitolu.
Usnadněná práce
Zůstaneme-li ještě u témat úzce souvisejících s hudbou, dvě kapitoly bohužel provází jisté zmatení pojmů. Týká se to kapitol Underground (autorem je Petr „Hraboš“Hrabalik) a Alternativa (Pavla Jonssonová). Pisatelé především nemají příliš jasno v tom, jaký obsah, a tudíž také hranice měla subkultura, kterou popisují. Z textů by se mohlo zdát, že underground je vlastně každý koncert v hospo- dě, na kterém se sejdou „máničky“(což možná platilo v letech, kdy před onou hospodou stály zaparkované antony, ale od roku 1990 v žádném případě), a že alternativní je prostě každý muzikant, který se za něj prohlásí, případně jej za něj prohlásí autorka kapitoly. Vždyť co bylo alternativního třeba na (samozřejmě výborné) kapele Vltava, jejíž zpěvák Robert Nebřenský na fotografii celou kapitolu uvozuje? Z jakého úhlu ji lze jako alternativní hodnotit?
Zklamáním je bohužel i kapitola Skinheads. Jinak velmi kvalitní publicista Honza Vedral si práci dost usnadnil. Jednak tím, že svůj výklad napsal jen jako povšechný úvod k dlouhému rozhovoru. Za druhé tím, že si k tomuto (dlužno říci, že nikoli nezajímavému) rozhovoru vybral jen jednoho skinheada, nehlásícího se k rasistické, resp. nacistické větvi, což sám shazuje ze stolu slovy „tahat rasisty se mi do toho nechtělo“. A za třetí tím, že se ve svém úvodu snaží být až tak moc „objektivní“, že zcela marginalizuje násilnou podstatu celého hnutí. Nezmiňuje například zcela zásadní a pro české skinheadské hnutí příznačnou akci z roku 1991, kdy stovky holých lebek napadly punkový koncert Branická žízeň – mluví o tom aspoň autor kapitoly Punk Štěpán Málek.
Osm set stran vzpomínek. To „na první dobrou“napadne asi každého, kdo vezme do rukou publikaci Kmeny 90. Tedy – každého, kdo v devadesátých letech minulého století byl ve věku, kdy subkulturám v knize popisovaným už dorostl a ještě neodrostl.
Ve stejnokroji
V linii s hudbou nesouvisející se kniha zabývá dalšími kulturními odvětvími, tedy divadlem, výtvarným uměním, ale i rozmachem počítačových her. A v neposlední řadě naprostými bizarnostmi.
Mezi ty nejzajímavější patří kapitola Vontové, vycházející z foglarovské mytologie. Text tvoří výňatky z (patrně fiktivního) deníku příslušníka tohoto hnutí, který si říká pouze K. A pak samozřejmě kapitola Military, vyprávějící o fanoušcích stejnokrojů a vojenské techniky. Pamětník té doby, jemuž na začátku 90. let hrozil nástup na vojnu, se při četbě této kapitoly nemůže zbavit vzpomínek na radostný den, kdy byla uzákoněna civilní služba. Protože se k těm zeleným „hadrům“, jež si tito lidé oblékali dobrovolně, nemusel ani přiblížit.
Vladimir 518 a kol.: Kmeny 90
O divokých 90. letech čtěte také v magazínu Pátek