Lež umí strašně rychle utíkat
Veřejnost je zaskočena rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, které nahrává osvobození bývalého hejtmana za ČSSD Davida Ratha v jedné z největších korupčních kauz. Mnozí se ptají, jak je něco takového možné, když byl Rath chycen při činu s krabicí plnou peněz, které si s komplici rozděloval se slovy „… takový hezký penízky. Lesklý, takový žlutě, žlutě pěkný.“
Cyničtí advokáti říkají, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozhodnutí. Toto je ale přece jenom trochu moc. Laik se ptá, zda to soudy s procesními právy obviněných politiků trochu nepřehání, když u jiných – běžných – obviněných bývá metr na procesní čistotu podstatně méně přísný.
Celá věc ale tento týden dostala trochu jiný podtext, když vypluly na povrch detaily schůzky-neschůzky v pražské luxusní restauraci Kalina mezi předsedou Vrchního soudu v Praze Jaroslavem Burešem a vlivným advokátem Radkem Pokorným. Lidé se někdy potkají, mají si co říci, dávno se neviděli a udělají si hezký den dobrým obědem. Na každé schůzce se nemusí řešit zákulisní politické tahy či podloudné obchody. Tentokráte je ale podezřelá nejen časová souvislost, nýbrž i re- akce aktérů. Zatímco advokát Pokorný schůzku potvrdil a dodal, že šlo o oběd, předseda vrchního soudu o čtyři měsíce staré události říká: „Je možné, že jsem potkal i dr. Pokorného, určitě nešlo o žádnou schůzku.“Ve světle Pokorným potvrzené informace, že spolu poobědvali, předseda Vrchního soudu Bureš evidentně lže.
Lež je ale u soudce závažná věc. Soudce má totiž povinnost se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé a spravedlivé rozhodování soudů. Lhát tedy rozhodně nesmí a může být za to kárně odpovědný. Navíc předseda vrchního soudu lhal o schůzce, která zdaleka nemusí být nevinná. Na jedné straně totiž máme v osobě Jaroslava Bureše bývalého ministra a kandidáta na prezidenta za ČSSD, jakož i předsedu soudu, který má v úzké časové návaznosti rozhodnout o kauze Davida Ratha. Ta je pro ČSSD zásadní i proto, že nebylo vyvráceno podezření o tom, že část korupčních peněz sloužila k jejímu financování. Druhým aktérem je vlivný advokát a lobbista Radek Pokorný, blízký přítel, spolustraník (ČSSD) a jednu dobu zaměstnavatel premiéra Bohuslava Sobotky. To důvěru občanů v nestranný výkon spravedlnosti neposiluje.
Takže veřejnost má právo vědět, proč o schůzce pan předseda Bureš lže. O to více, že se nejedná o jeho první kontroverzní schůzku. Nabízí se například jeho loňská návštěva lobbistického večírku u bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce, za což mu dokonce hrozil kárný postih, nebo jeho medializovaná setkání s lobbistou Martinem Ulčákem.
Je zřejmé, že schůzka pana Bureše s panem Pokorným vůbec neměla být, ale když už byla, nemělo se o ní lhát. Občané nevidí do každé restaurace a není ani jejich povinností hlídat, zda nedochází k ovlivňování spravedlnosti. To je vnitřní povinností soudců a těch, kteří mají justici na starosti, včetně ministra spravedlnosti. V životě, a nejen v justici, platí, že lež má krátké nohy. Bohužel zde půjde možná jenom cynicky dodat, že sice má krátké nohy, ale umí strašně rychle utíkat. A tak se zdá, že tentokrát utíkala tak rychle, až doběhla na neschůzku-neoběd do restaurace Kalina.
Schůzka pana Bureše s panem Pokorným vůbec neměla být, ale když už byla, nemělo se o ní lhát