Genetika nesmí být zničena

Mravní kritéria přetavená v moudrý zákon garantovaný státem jsou jedinou zárukou, že společnost zůstane konzistentní

Moudří radní se v 19. století vymezovali proti tomu, aby jim dráha – nebezpečný železný drak plivající oheň – jezdila přes ves. Dnes to mají jejich potomci daleko na zastávku. Pára umí nadělat pěknou paseku, natož štěpení atomu. Lidstvo si to už nejednou vyzkoušelo – cíleně v duchu civilizačních tradic bombami poeticky nazvanými Little Boy a Fat Man i nechtěně, což symbolizují ani zdaleka stejně poetická jména Černobyl či Fukušima.

Je však třeba říct, že v tuzemsku, zejména od dob, kdy začal na plátnech kin a na televizních obrazovkách rudolfínský alchymista Josef Kemr rozbíjet atom, pohlíží značná část populace na všelijaké jaderné záležitosti s jistým nadhledem, takže ani společenské štěpení z tohoto zdroje není stejně silné jako v zemích sousedních, kde kvůli zavření atomových elektráren vzplály i soudní spory.

Geneticky modifikované potraviny

Genetika je sice z mediálního hlediska mnohem tišší než jaderný kravál, ale její dopadymohou být přinejmenším srovnatelné – v dobrém i ve zlém. Skýtá totiž netušené možnosti. Například kdesi ve vlnách na velké louži mezi starou dobrou Evropou a novým světem americkým bublá dnes obchodní spor o geneticky modifikované potraviny a krmiva.

Zpozorníte, když se seznámíte například s příběhem kukuřice, kterou francouzští vědci krmili skupinu myší. Část z nich dostávala obyčejnou plodinu, část geneticky upravenou. Druhá skupina pokusných zvířat brzy vykazovala pětinásobně vyšší úmrtnost a vysoké sklony k rakovině. Závěr je jasný, ale jen než zjistíte, že francouzským odborníkům bylo prokázáno, že experiment nedovoleně zmanipulovali. Kde je pravda?

Nevím. Jen je známo, že zatímco Evropa mimořádně pozorně a podrobně upravuje výzkum, manipulaci a používání geneticky modifikovaných potravin a krmiv, ve Spojených státech je trh tímto zbožím zaplaven. V medicínských parametrech tohoto rozporu se nevyznám, ale ekonomické parametry zřejmě natolik neproniknutelné nebudou. Neodvažuji se však, neboť nejsem expertem v oblasti genetické úpravy produktů, z toho vyvozovat jakýkoliv závěr.

Může být, že tato část genetiky je tichou zbraní hromadného ničení. Může být, že je zcela bezpečná. Správná odpověď bude nejspíše někde uprostřed a v jednotlivých případech k ní musí dovést věda.

Konečně – první geneticky modifikovanou plodinou, která získala v tuzemsku povolení ke komerčnímu pěstování, se stala kukuřice americké firmy Monsanto typu MON 810, zatímco ta, již použili Francouzi při svých pokusech, byla – ku- kuřice NK 603 americké firmy Monsanto. Vyznejte se v tom!

Nedovolené nakládání

Zdá se, že lidstvo objevilo začátek cesty, jak přeměnit specifický materiál – embryonální kmenové buňky – v pomocníka k likvidaci dosud neléčitelných chorob a těžkých zranění. Po přečtení této věty jsem si připadal podobně, jako když jsem v Římě stál na nevzhledných hrbolatých kamenech, kde začíná Via Appia. Stejně jako nevídaný systém římských silnic umožňoval dosáhnout prakticky každého důležitého místa v říši, lze i embryonální kmenové buňky podle všeho proměnit v buňky libovolného orgánu lidského těla.

Co může být skvělým příslibem do budoucna, se ale také může stát komplikovaným etickým problémem. Právo dospělo k lakonickému, leč srozumitelnému zákazu: během výzkumu lidských embryonálních kmenových buněk nesmí s nimi nastat manipulace, jež by vedly k vytvoření nového jedince (reprodukční klonování).

Nejde o ledajaký zákaz. Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem je podle trestního zákoníku stíháno tvrdými sankcemi – v krajním případě až dvanáctiletým odnětím svobody. Pozoruhodné pak je, že předchozí trestní kodex, který u nás platil až do konce roku 2009, stíhal stejný trestný čin o třetinu mírněji. Znamená to, že si zákonodárce naléhavěji uvědomil závažnost takového deliktu nebo že jsme dospěli k poznání, že „lidské inženýrství“může být mnohem nebezpečnější, než se dříve zdálo?

Nahlédneme-li do dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí, jak se tento dokument nazývá pleno titulo, a tudíž si tento názevmálokdo zapamatuje, zjistíme poměrně plasticky, v čem je zakopán pes.

Signatáři protokolu prohlašují hned v preambuli, že jsou si vědomi, že „pokrok v oblasti některých způsobů klono- vání může sám o sobě přispět k vědeckému poznání a k jeho aplikaci v oblasti medicíny a že klonování lidských bytostí se může stát technicky proveditelným“, avšak mají též na zřeteli, že „umělé vytvoření lidské bytosti cestou úmyslného vytvoření geneticky shodných lidských bytostí je v rozporu s lidskou důstojností a jako takové zakládá zneužití biologie a medicíny“. A to už je hodně jiný šálek čaje než hravá homunkula Sirael magistra Kellyho. Tady – zůstaneme-li u geniálního Fričova filmu – nejde o golema, o androida podobného člověku stavbou těla, ale ovládaného lidskou inteligencí. Nemluvíme o panence Barbie, které generace jejích tvůrců už od roku 1959 vyrobily celou rodinu a okruh přátel a známých a všem vtiskly „panenčiny geny“. Právo jednoznačně zakazuje uměle vytvořit kopii konkrétní lidské bytosti a apel zní o to závažněji, že je spojen s přiznáním, že to (zřejmě) jde.

Společnost na rozcestí

Společnost se s rozvojem vědy a techniky ocitá na rozcestí a před jednu z ulic staví přísně zákazovou značku. Popravdě řečeno, obávám se, že někoho v této době politické korektnosti dříve nebo později napadne překrýt ústí této zakázané cesty potěmkinovskou kulisou a nahradit „obyčejný“zákaz jednou z jeho nejbrutálnějších a nejstupidnějších forem – tabuizací.

Tak to bohužel euroatlantická civilizace v uplynulých desetiletích dělala stále častěji a jsou v tom skrytámimořádná nebezpečí. Svobodě projevu a vědeckého bádání nesmí stát v cestě nic – s výjimkou ústřední a nedotknutelné svobody člověka a s ní spjaté svobody společnosti. Dokud a pokud bude lidstvo přesvědčeno o etické nepřijatelnosti klonování, musí být toto morální přesvědčení podepřeno právní zábranou ukotvenou pilířem státního souhlasu. Problém, jak se můžeme přesvědčovat každý den v jiných souvislostech – typicky s migrační krizí a mezinárodním terorismem –, se neřeší tím, že se zamlčuje, nýbrž tím, že jsou přijímána opatření, jež je schopen garantovat toliko stát jako nejorganizovanější forma společnosti. Stát není v těchto záležitostech příliš obratný, jen natolik, nakolik jsou schopní, obratní a zároveň mravní politici, kteří jej řídí. Byla-li řeč o jaderné energii, jde ostatně o příklad toho, že i v rukou státu se může síla zrozená z vědeckého poznání přeměnit v nástroj tragédie a katastrofy. Jiný, obratnější a zároveň dostatečně mocný společenský nástroj však člověk dosud nevymyslel a bohdá nevymyslí.

Nezastupitelná role práva

Dnešnímu světu možná uniká, že stát vznikl z vůle lidí. V ústavě jej prohlašuje- me my, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, za svůj, tvrdíme, že lid je zdrojem veškeré státní moci, a jsme skálopevně přesvědčeni, že je to „svrchovaný, jednotný a demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. Přitom se však mnozí proti státu především vymezují, zatracují jej, usilují o jeho rekonstrukci, ba dokonce naznačují, že jim byl odcizen. To je vskutku postfaktické vidění. Vědecký pokrok vyžaduje, aby mu stát garantoval společenské prostředí. V tomto ohledu má nezastupitelnou roli právo. Měli bychom méně přemýšlet o pitomostech – zabránit studentům v pojídání burgerů ve školním bufetu, to nejen není úkol hodný státu, nýbrž navíc se s ním nevypořádá dobře, neboť do nejbližšího lahůdkářství to nebývá daleko. Stanovit a zaručit hranice, jež brání zneužití výsledků vědy, aniž by byla neodůvodněně omezována svoboda vědeckého bádání a aniž bychom museli zahazovat příležitosti, které skýtá, je úkolem hodným státu a práva a nikdo jiný jej splnit nedokáže, vrátíme-li na stůl zmíněnou myšlenku, že „pokrok v oblasti některých způsobů klonování může sám o sobě přispět k vědeckému poznání a k jeho aplikaci v oblasti medicíny“. Zahazování takových příležitostí vybízí, aby je nějaký lump zvedl. A lumpové jsou v tomto směru zruční.

ovládající rozumové pochody stejně dobře – a zřejmě rychleji a přesněji – jako my lidé dříve či později vznikne. Stvoří ji však člověk, jediný tvor, který je nositelem morálky. Dokud a pokud bude lidstvo přesvědčeno o etické nepřijatelnosti klonování, musí být toto morální přesvědčení podepřeno právní zábranou ukotvenou státem.

Štěpení je v nás

Říman Cato starší zdůrazňoval, že Kartágo musí být zničeno, a v politickém rejstříku je tato zkratka s oblibou používána. Jsem přesvědčen, že moderní věda – a genetika do jejího rámce neodmyslitelně patří – nesmí být zničena, i když nové poznatky někdy nás, neznalé smrtelníky, děsí a jsme nakloněni tomu (podobně jako dělníci pražských kartounek v roce 1844 bušili do perotin kladivy), svazovat pokrok nesmyslnými pravidly. Nejsem obdivovatelem sci-fi, ale o tom, že samostatná uměle vytvořená bytost ovládající rozumové pochody stejně dobře a patrně rychleji a přesněji než my dříve či později vznikne, nepochybuji. Nevím, zda to bude paralelní lidstvo, pokračování lidstva, jestli to budou naši přátelé, bratři a sestry. Stvoří je však člověk, jediný tvor, který je nositelem morálky. Mravní kritéria přetavená v moudrý zákon garantovaný státem jsou jedinou reálnou zárukou, že navzdory štěpícímu efektu převratných možností vědy zůstane společnost konzistentní. Soudím, řekl by asi Cato, že genetika, jaderná fyzika ani žádná jiná studnice poznání nás neštěpí. Štěpení je v nás a jeho linie vede mezi faktickým a postfaktickým životem.

To, co my, obyčejní smrtelníci, o moderní a náročné vědě – genetice, jež je na vrcholu základního i aplikovaného výzkumu, tušíme, jsou jen nejasné dohady. Víme ale dobře, že štěpí společnost.

Autor je zakladatel projektu Pražský právnický podzim