Snad to není labutí píseň

Té hudby je tolik, že se to prostě nedá usledovat. Sloupek má v novinách tu výhodu, že v něm člověk může psát prakticky o všem, co se jej dotýká, a není až tak vázán na přísnou aktuálnost. A protože recenzovat víc než půl roku staré album by bylo značně zpozdilé, právě na tomto místě přiznávám, že teprve minulý týden ke mně doputovalo souborné vydání Swan Song Series zpěvačky a instrumentalistky Tanyi Donellyové. Ten minulý týden jsem s těmi třemi alby v uších strávil skoro celý.

Pokud nejste pamětníci 90. let nebo už máte „limitovanou“paměť a jméno Tanya Donellyová je vám jen vzdáleně povědomé, připomínám, že mj. se svou nevlastní sestrou Kristin Hershovou tvořila na přelomu 80. a 90. let výbornou indierockovou kapelu Throwing Muses. Poté založila s basistkou Pixies Kim Dealovou soubor The Breeders a nakonec první polovinu 90. let vedla – mně v té době obzvláště milou – vlastní kapelu Belly. V půli „devadesátek“kapelu rozpustila, vdala se a vydala se na sólovou dráhu, která sice už nikdy nebyla tak úspěšná jako tři jmenované kapely, ale s minulostí vždy umělecky korespondovala.

Sérii Swan Song (Labutí píseň) začala vydávat po čtyřech až pěti kouscích na EPčkách v roce 2013 a vloni v květnu z nich udělala trojalbum, na kterém je jako bonus i sedm dříve nezveřejněných písniček. Projekt, na kterém se podílel zástup spolupracovníků, přináší sice mimořádně stylově členitou várku skladeb od klasického folku po současně znějící indie pop, ale drží ji pohromadě ten stále milý a mladý hlas zpěvačky.

„Labutí píseň“značí cosi definitivního, posledního, konečného. Pevně doufám, že v případě Tanyi Donellyové jde jen o básnický obrat bez onoho existenciálního obsahu.