Bizarní plavba po proudu doby
V brněnském HaDivadle nasadili v české premiéře text Směšná temnota od jednoho z nejoceňovanějších mladých německých dramatiků současnosti Wolframa Lotze. Na tuzemské jeviště se tak v režii Filipa Nuckollse dostal text, který v prestižní anketě Theater heute předloni získal ocenění Hra roku.
Vzpomínaný úspěch Lotzova scénáře v renomované anketě ještě znásobila inscenace Dušana Pařízka ve vídeňském Burgtheatru se šesti oceněními. Nebylo by nyní však směrem kHaDivadlu fér na tomto místě porovnávat Pařízkovo vůbec první uvedení hry a Nuckollsovu inscenaci. Ostatně o to ani nejde.
Směšná temnota je místy bizarní text založený na původní rozhlasové hře, v níž Lotz využil motivy Conradova románu Srdce temnoty (1899) a jeho Coppolovy filmové parafráze Apocalypse Now (1979). I tady jde o příběh vojenské mise, v tomto případě dvou vojáků bundeswehru do afghánské džungle po řece Hindukuš.
Lotzův text si pohrává nejen s fabulí podivné story plné mediálních či převrácených obrazů, klišé a citací. Autor tady až politicky nekorektně tematizuje neuralgie dneška: válečné konflikty, nadřazenost Západoevropanů nad tzv. třetím světem a z toho pramenící nejrůznější podoby šovinismu, nacionalismu či naoko mírumilovných pokusů o asimilaci těch „zaostalejších“, hraje se tady o bezohledném kolonialismu nebo pirátství či uprchlících. O všem zmíněném se tady často nemluví vážně. Autorská jízlivost k naznačeným otázkám se prostupuje se zvláštní tragikou a smutkem. Pro někoho to bude punk, pro jiného nestravitelné či překombinované. Jisté je, že Lotzův text je nejen jízdou do džungle za tajnou misí k likvidaci zapomenutého vojáka. Je to ve finále i jakýsi divácký exkurz k sobě samému, sestup či plavba do vlastních otázek a k vlastnímu kritickému myšlení o všem naznačeném.
Tanec mezi maškarádou a vážností
Režisér Filip Nuckolls ve své inscenaci nevyzdvihuje ona heretická nekorektní zpodobnění naznačených ožehavých témat. Jeho inscenace se tak naštěstí nestává moralitou ani občanskou agitkou. Připomíná zdánlivě klidně se plazící kouř, tváří se realisticky, místy přeskakuje jakoby k sentimentu, jindy lehce šaškuje. A v tomto oparu sugeruje divákům médii tisíckrát přemleté skutečnosti dneška. Tímto přístupem naplno otevírá ironické možnosti Lotzova textu. Zdánlivě ambivalentní tanec mezi všemi námi přiznanou maškarádou amezi vážností pojmenovávaných témat tvoří klíčovou atmosféru inscenace. Přes okatou nablblost děje, situací i lidí v nich (autor ke konci zesměšňuje i svoji autorskou pozici přiznáním, že ani on sám neví, o čem vlastně píše) se tady nenásobí relativita všeho. Výsledek naopak budí naše kritické myšlení i o sobě samých. V tom je také hlavní devíza brněnské inscenace, při níž se ze stavu katatonické vážnosti naráz propadnete do hurónského sarkasmu, jehož výsměch je ovšem adresovaný skutečně všem.
Nuckollsově konceptu vychází vstříc scénografie i hudební doprovod. Autor výpravy Jan Löbl diváka při vstupu do sálu provede po- myslným řečištěm veletoku Hindukuš. Na obou březích se tady válí spousta plastového odpadu, je tu kazatelna se svítícím reliéfem andílka, vše v prostoru propojují napjaté a umně nasvícené prameny z provázků vytvářejících dojem jakési celosvětové sítě. Při inscenaci vytváří živé pralesní šumy a ruchy Tomáš Vtípil, často je muzika samostatným ironickým komentářem děje. Třeba když při kázání reverenda Cartera o dívce jménem Panya a medvědu pyskatém, což je vlastně na hlavu postavené podobenství či z reality dneška vytažená pohádka o zazobaném Němci a prostituci z asij- ských turistických letovisek, zní k vážně pronášenému a uštěpačně míněnému textu do podkresu náboženský chorál.
Naznačenou atmosféru hořké grotesknosti, kousavé vážnosti i pichlavé tragiky musí stvořit zejména herci. Nuckollsově inscenaci dominuje Jan Lepšík v hlavní roli rotmistra bundeswehru Pellnera. Protagonista ani na okamžik nevyskakuje z polohy chrabrého, ale směšného vojáka oddaného zdánlivě ušlechtilým úkolům. Zdařile mu ve stejném tónu sekunduje Zbyšek Humpolec jako jeho spolubojovník a parťák Dorsch. Zajímavou miniaturu zblblého velitele Lodetiho předvedl Jiří Svoboda, který grotesknost figury těží ze zdeformované intonace a mluvy, v níž jsou přízvuky na nelogických místech.
Inscenace sází na živost dialogů, snaží se cíleně budovat kontakt mezi jevištěm a hledištěm. Místy se to daří, místy se vše samo sebou jakoby zalyká. Výsledkem je i tak zábavná inscenace bizarního textu, která si střílí z našeho často absurdního a mediálně pokřiveného mínění o všem. U vcelku zdařilé brněnské inscenace Směšné temnoty toho pocítíte jistě mnoho a nemusí se vám vše na první dobrou líbit.
Wolfram Lotz: Směšná temnota
Autor je divadelní kritik