Nejlepší gymnázium v zemi

Už jako gymnaziálního študáka jej vyslýchalo gestapo, přesto – či možná i proto – se na Hané věnoval odboji. Po válce studoval v Praze práva, ale skončil, když v únoru 1948 organizoval pochod proti komunistickému puči. Odešel do USA, bádal mezi Inuity i papuánskými Kapauky, aby založil novou vědeckou subdisciplínu: antropologii práva. Řeč je o Leopoldu Pospíšilovi (93), emeritním profesorovi Yaleovy univerzity.

To podstatné, co jsem chtěl čtenářům o držiteli Ceny Neuron za „přínos světové vědě“sdělit, vyšlo v LN již loni 17. prosince ( Rušné století v jediném člověku). V témže vydání byly i výsledky tradiční ankety Kniha roku, do nichž se nijak nevepsal útlý svazek Horribile visu – Léta bohatýrská. Není divu. Knížka vyšla až koncem roku. Jsou to paměti ze Slovanského gymnázia v Olomouci a vydalo jimalé nakladatelství Burian a Tichák v nákladu tři sta kusů. Přesto je – jistě jen pro někoho – důležitá. Autorem je samozřejmě týž Pospíšil, devadesátník, vzpomínající na svá prvorepubliková studia, jež jej utvářela.

Například upozorňuje, jak památně profesor Králík svoje studenty nabádal: „Převládající myšlenkový proud, ony -ismy, je jako řeka. Po proudu plave všechno to bahno a odpadky, ale proti proudu plavou jen stříbrné ryby. A já chci z vás každého míti tu rybu, a ne kus toho bahna.“

Polda nebyl nějaký šprt, spíše raubíř, který s přáteli prováděl lecjakou lumpárnu – vždyť jich je kniha, takoví reální Študáci a kantoři, plná: od bojů s „kulometnou rotou“(tehdy ještě jen před tabulí a v uvozovkách!) až po jazykové vtípky.

Ovšem přísnost profesorského sboru v těch čtyřiadvaceti chlapcích a šesti dívkách „Slovanu“(se smíchovským jednoho ze dvou nejlepších gymnázií ve státě) zanechala signum indelible, „nesmazatelné znamení charakteru, které ani nacisti, ani čeští komunisti nemohli vymýtit,“píše Pospíšil. Z olomoucké oktávy B, maturantů roku 1942, bojovala většina proti tyranii. Tři byli zavražděni v nacistických táborech (Madar, Manďák, Fischer), jeden byl střelen do prsou při bitvě u Velké Bystřice (Mikolášek) a jako již umírající gestapáky oběšen. Postřelen byl i další (Pechoč), na jiného spolužáka byla vypsána odměna sto tisíc marek (Petráš)...

Totalitě vzdorovali i po válce. „Můj kamarád Brož se nedostal od komunistického olomouckého soudu ani do koncentráku – vyslýchající StB ho vyhodili ze třetího patra soudu až na dlažbu dvora trestnice,“vzpomíná Pospíšil, slavný antropolog a bývalý kurátor Peabodyho muzea.

„S úrovní výuky, které se mi na Slovanském gymnáziu dostalo, jsem se při přednáškách na různých světových univerzitách nesetkal. Za vzácné vzdělání, neohroženost a demokratickou i lidskou orientaci vděčíme olomouckému gymnáziu, našim profesorům a hlavně řediteli Haderkovi,“píše Pospíšil. S pár kolegy jsme měli v 90. letech na Univerzitě Karlově štěstí i my, že nás mimoevropské etnologii učil – byť jen nárazově – právě tento bohatýr.

Od svých učitelů v Olomouci získal budoucí slavný vědec Leopold Pospíšil i jeho spolužáci nesmazatelné znamení charakteru, které ani nacisti, ani čeští komunisti nemohli vymýtit