Dítě přišlo o otce i o peníze

rodiče. Pokud zemře „jen“jeden, má na pozůstalostní dávky nárok manžel zesnulého, pokud se stará o nezletilé dítě. Nizozemské právo tedy klade větší důraz na ochranu pozůstalého manžela, prostřednictvím čehož má být zajištěna ochrana i nezletilému dítěti.

Také dědické právo v Nizozemsku značně zvýhodňuje pozůstalého manžela oproti českému právu. Děti zesnulého musejí v mnohých případech na svůj dědický díl čekat až do smrti pozůstalého manžela, tedy typicky svého druhého rodiče. Takový důraz na ochranu pozůstalého manžela je českému právu neznámý.

Nizozemské dědické právo se přitom použije, pokud se obvyklé bydliště zesnulého v době smrti nacházelo v Nizozemsku. Obvyklé bydliště však nemusí vždy odpovídat místu trvalého pobytu podle českého práva. I pokud by tedy otec měl trvalý pobyt v Česku, ale poslední roky svého života žil a pracoval v Nizozemsku, je možné, že by bylo rozhodnuto, že se po něm bude dědit podle nizozemského práva.

Rozdíly lze ukázat na případu dítěte, které mělo českou matku a otce z Nizozemska. Rodiče spolu nežili a nikdy nebyli manželé. Otec však platil na dítě pravidelné výživné, a to ve výši, jež nebyla pro životní úroveň potomka zanedbatelná. Poté, co otec zemřel, začala matka řešit, na co mají v souvislosti s jeho smrtí nárok.

Pravidla na úkor dítěte

Překvapivé zjištění na matku čekalo, když jí bylo sděleno, že její syn nemá dle nizozemského práva nárok na sirotčí důchod, neboť ztratil „pouze“jednoho z rodičů.

V takovém případě pozůstalostní dávku dostane druhý rodič jakožto partner zesnulého, jenž se stará o nezletilé dítě. Matka tedy požádala o pozůstalostní dávky pro sebe. Ani v tomto případě ale neuspěla, tentokrát s odůvodněním, že se zesnulým otcem dítěte nebyli sezdáni a v době jeho smrti spolu nežili.

Výsledek posouzení ze strany nizozemské správy sociálního zabezpečení? Matka s dítětem, kterému zemřel otec, jenž na chod domácnosti přispíval, nezíská od nizozemské správy sociálního zabezpečení vůbec nic. A to ani přesto, že otec pracoval a platil sociální pojištění v Nizozemsku.

Lze pochopit, že se stát snaží poskytnout ochranu i pozůstalému partnerovi. Tento přístup ale není šťastný, děje-li se tak na úkor dítěte. Nelze snad mít pochyb o tom, že zájmy dítěte by měly mít vždy přednost a jeho postavení by se nemělo odvíjet od právní povahy vztahu jeho rodičů. Právo nizozemské však v závěru znevýhodňuje děti, jejichž rodiče nejsou (ani nebyli) manželé a již spolu nežijí. Mají-li oba rodiče přispívat na dítě stejnou měrou, je otázka, kdo zalepí díru v rozpočtu v případě smrti jednoho z nich.

V tomto konkrétním případě není situace snad úplně ztracena, neboť dítěti byl přiznán sirotčí důchod alespoň Českou správou sociálního zabezpečení, i když jen v nízké výši. Řešení ohledně dědických nároků je prozatím s ohledem na mezinárodní prvek (a s tím související zdlouhavost řízení) v nedohlednu.

Tento případ ukazuje, že otázky mezinárodního práva soukromého neřeší jen nadnárodní korporace, ale i běžní lidé v každodenních situacích. S komplikovaností vztahů s mezinárodním prvkem pak souvisí také větší míra nejistoty a potřeba o to větší opatrnosti a obezřetnosti.

O propastných rozdílech mezi právem v evropských státech se přesvědčilo malé dítě, jehož movitý nizozemský otec zemřel a přísun peněz z výživného se zastavil. Od tamního státu nedostali ani euro.

Na textu se podílela Helena Skalská, koncipientka AK Brodec & Partners.