Po soudu s šéfem je vztah v troskách
Hledáme řešení sporů, které by umožnilo pokračovat v práci, říká nový „garant“českého pracovního práva
LN Od prosince jste náměstkem ministryně práce a sociálních věcí pro legislativu. Koncepční novela zákoníku práce z vašeho pera aktuálně leží ve sněmovně. Máte obavy z poslaneckých pozměňovacích návrhů?
Byl bych rád, kdyby materiál prošel tak, jak byl vyjednán na tripartitě, a nabyl účinnosti 1. července. Pokud poslanci naleznou společnou řeč v precizaci, jež nebude na úkor záměru, nelze proti tomu nic mít. Uvítal bych ale, kdyby se to v parlamentu příliš nezdrželo.
Obavu lze mít u věcí, které na sebe v zákoně navazují. Třeba nová úprava počítání dovolené je docela provázaná materie a nebylo by dobré, kdyby do toho někdo zasahoval. Potom by totiž výsledek nemusel být v praxi použitelný. Rizikové jsou i body, jež jsou výsledkem křehkého konsenzu sociálních partnerů. Kdyby byl atakován, mohl by narušit relativní vyváženost celé novely, o kterou jsme usilovali.
LN Odbory se netají tím, že některé věci, jež se nedostaly do vládní verze, budou prosazovat jako poslanecké pozměňovací návrhy, třeba zrušení karenční doby (první tři dny nemocenské bez náhrady mzdy) a uzákonění pěti týdnů dovolené. Je šťastné takto postupovat?
Vždy jsem preferoval, aby byl mezi sociálními partnery konsenzus. Pokud se jej podaří dosáhnout, příslušný paragraf je vždy kvalitnější a má větší šanci na úspěch v praxi. Nikdy není dobře, když někdo vnímá nějaké ustanovení jako lobby druhé strany, je pak menší vůle jej respektovat. Věci, které zmiňujete, náleží do většího balíku opatření, do něhož patří třeba i takzvané sick days, dny placeného pracovního volna na vyřízení mimořádných osobních záležitostí či pro případ zdravotní indispozice. Tento balíček je třeba důkladně prodiskutovat se sociálními partnery a přijít s celistvým, koncepčním řešením.
LN Je vůbec zrušení karenční doby právní otázka, nebo je to jen politika?
Určitě, má to i ústavněprávní kontext. Je otázkou, zda by pojiš- Petr Hůrka se sochou dělníka, těnec neměl být zabezpečen také v případě krátkodobé pracovní neschopnosti ve svém příjmu, ať už od státu, či zaměstnavatele. Není příjemné sledovat, když jde míra zabezpečení zaměstnanců v čase dolů, když se ve 21. století zbavujeme výdobytků století dvacátého. Je na pováženou, když se standard zhoršuje. Ale je namístě promyslet, jak má vypadat zabezpečení člověka v pracovní neschopnosti, v jaké výši, kdo na tom má participovat a jakou měrou.
LN Současná úprava ale zjevně není ideální. Lidé buď chodí do práce nemocní, nebo si berou pro případ nemoci dovolenou.
Na druhou stranu máte i dnes případy zneužívání, kdy jsou lidé v pracovní neschopnosti, ač to jejich stav nevyžaduje. To je zase otázka objektivity posouzení léka- ře při vydávání potvrzení o pracovní neschopnosti.
Je to složitá debata amyslím si, že je potřeba, aby všichni zasedli k jednomu stolu. Je to téma na komplexní novelu. Jsou to tak podstatné změny, že je není vhodné řešit formou poslaneckého pozměňovacího návrhu. Je pravda, že i u něj se dá zajistit konsenzus druhé strany, případně vlády a ministerstva. Určitě bych ale varoval před unáhlenými jednostrannými kroky, které nejsou konzultovány s druhou stranou sociálního dialogu a jsou prosazovány čistě politickou silou.
LN Co považujete za důležité kroky v delším horizontu, než je zbytek volebního období?
Obecně bych chtěl, aby se pracovní právo dál psalo v duchu toho, aby se uvolňovalo při zachovávání určitého standardu ochrany zaměstnance. Změny by se měly dít za kompromisu se sociálními partnery. Aby pracovní právo „nelétalo“ode zdi ke zdi, aby nebylo zpolitizované.
LN Jaké věci by se mohly řešit v tomto novém řízení?
Osobně bych tam přesunul spory týkající se pracovní doby a překážek v práci. Tedy typické neshody, zda byl zaměstnavatel povinen uvolnit zaměstnance na překážku v práci, zda tam měla být náhrada mzdy. Nebo posuzování práce navíc, odměnu za přesčas, rušení nařízené dovolené. Zkrátka provozní věci, jež se dnes před soud vůbec nemají šanci dostat, a zaměstnanec tedy nemá ochranu, byť mu ji zákon dává. Mohou být sebelepší hmotněprávní ustanovení, ale když není způsob, jak je smírně a rychle procesně uplatňovat, tak jsou k ničemu. Je potřeba, aby se dovolali práva co nej- rychleji. Dnes se žalují převážně věci, kde je pracovní vztah ochromen či přímo zničen – neplatnost rozvázání pracovního poměru a náhrada újmy vzniklé při práci.
LNA co rozšíření možností skončení pracovního poměru? Co by se tam dalo vylepšit?
Je to největší téma v pracovním právu. Znakem zaměstnání je stabilita a skončení pracovního poměru má vážné dopady. Je otázkou, jakou cestou se vydat. Větší flexibilita by tu být mohla, pokud se zachová kompenzace ve vztahu k zaměstnanci. Někdy je kontraproduktivní trvat na existenci vztahu, který je fakticky ochromen. Vhodnější by bylo zvýšit odstupné, které zaměstnanci náleží.
Další otázkou je délka výpovědní doby. V zahraničí to bývá často vázáno na dobu trvání zaměstnání. To zvyšuje stabilitu práce, ale je otázka, zda máme zákonem nutit lidi, aby spolu dlouhé měsíce povinně spolupracovali. Přitom po výpovědi už tam není stoprocentní důvěra, kvalita, efektivita. Kdyby to u nás bylo zavedeno, mělo by se zavést i takzvané právo vykoupit se, tedy možnost finančně kompenzovat rychlejší skončení pracovního poměru.
LN Čekají pracovní právo nějaké opravdu velké výzvy?
Je jedna oblast, na kterou dnešní pracovní právo zjevně nestačí, neumí ji v praxi řešit. Při boomu digitalizace a komunikace mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nám tato komunikace pokračuje i po pracovní době a zasahuje i do doby odpočinku – večerů, víkendů, svátků, dovolené. Jak se stavět ke komunikaci po pracovní době, která vykazuje známky práce? Asi nelze tvrdit, že to všechno je výkon práce nebo pohotovost. Můžete být postiženi za to, že na e-mail od šéfa o půlnoci neodpovíte? A co když naopak odpovíte klientovi v půl třetí v noci a způsobíte tím škodu? Je to podivný kolotoč, do kterého se zapřádá stále více lidí.
„Právo odpojit se“proto vidím jako výzvu nikoli pro sebe, ale pro moderní pracovní právo v celoevropském, možná i celosvětovém kontextu. Je to velká výzva k regulaci hlavně pro Evropskou komisi.