Dokáže Donald Trump opravdu rozložit EU?

Donald Trump označil o víkendu EU za pouhý prostředek k prosazování německých zájmů, spolek prý začnou brzy opouštět další státy a národy. Němcům pohrozil vysokými cly na jejich automobily dovážené do USA apod. Ne, není to jednorázový blábol. Trumpovo povědomí o EU vychází z toho, že byl až dosud o našem spolku brífován praotcem brexitu Nigelem Faragem a jeho dávkami vulgárního euroskepticismu. Snaživé washingtonské think tanky už ale vyrobily analýzy prospěšnosti rozkladu EU a mnoho lidí v prezidentově okolí bude Trumpovi říkat, jen co chce slyšet, protože tak to na světě bohužel chodí.

Více než šedesát let byla Amerika propagátorem a garantem evropské integrace, jak napsal Philip Stephens pro Financial Times, dalo se vlastně říci, že USA jsou další významnou („pre-eminent“) evropskou mocností svého druhu. Trump to nyní obrací. Doufá, že brexit bude počátkem velkého rozkladu evropského projektu.

Podle Stephense ale Amerika pořád potřebuje kohezní Evropu a třeba jde Trumpovi o to, naznačit Evropě, že její osud je jenom v jejích rukou. Stephens uvádí historickou paralelu: když Británie pod tlakem USA vycouvala v 50. letech z anglo-francouzského pokusu převzít kontrolu nad Suezským průplavem, byl to také impulz k integraci Evropy. Francie křičela, že to je zrada. Německý kancléř Konrad Adenauer měl ale tehdy pravit svému francouzskému protějšku Guymu Molletovi, že sjednocená Evropa může být francouzskou pomstou perfidním Anglosasům. Tato paralela samozřejmě platí pouze v případě, že Marine Le Penová prohraje za pár měsíců prezidentské volby ve Francii.

Tolik Stephens. Když jsem tento týden předestřel, že EU nemůže trojí fackování (z východu, od domácích nacionalistů i od Anglosasů) přežít, byl jsem leckým pokárán za přílišný pesimismus. Pokusím se svou skepsi lépe vysvětlit.

Samozřejmě – logickou reakcí by bylo integrační „projekt“rychle dostavět: společnou obranu, společnou protiteroristickou FBI, silnou společnou ochranu hranic, vyztuženou a řádnými institucemi vybavenou eurozónu. Koneckonců EU je nejbohatší a nejsilnější ekonomický spolek na světě, tak čeho se vlastně bojí?

Potíž je v tom, že si tohle v Evropě každý představuje jinak. Začněme třeba dostavbou a vyztužením eurozóny. Prioritou kancléřky Merkelové dosud bylo chránit německé daňové poplatníky před jakýmkoli rizikovým angažmá na jihu Evropy. V tomto ohledu je Německo rádo, že má střední Evropu – fiskálně relativně „nordicky disciplinovanou“– na své straně. Změnit v tomto ohledu německé nastavení je asi nadlidský úkol. Dosud byl totiž německý občan vystaven masáži opačného druhu.

Pak je tu vojenská integrace Evropy. Jak dlouho bude trvat vybudovat obranu, ze které by mělo třeba Rusko respekt? Je pacifistické, antinukleární Německo připraveno respektovat, že Francie bude v tomto ohledu lídrem a vybuduje kontinentální jaderný deštník? Nacistické Německo se ve 30. letech vyzbrojovalo sedm až osm let. V totalitním režimu to šlo rychle. Jak dlouho to bude trvat demokratické unii? Lze si představit nekončící a zacyklenou debatu: Máme to stavět, nebo ne, když k obraně EU stačí NATO? Do jaké míry se mohou státy EU spoléhat pouze na NATO, když prezident vůdčí země NATO chce Unii oslabit?

Unie bez Británie už bude jiná Unie: francouzská rovnost a inklinace k socialismu, německá pořádkumilovnost, organizovanost a efektivnost, důraz na náboženství sociálních a genderových práv na severu Evropy apod. Leckdo bude zdůrazňovat, že EU má být jiná než anglosasky liberální, hlavně sociální apod. Kde je tady touha po svobodě? Na čem se tu shodneme?

A pak tu máme západovýchodní rozdělení. Paralela se suezskou krizí se týká západní Evropy. V bývalé postkomunistické Evropě se skoro nikdo více integrovat nechce, vstup do eurozóny není populární a hlavně tu máme nástup neliberalismu v Polsku a Maďarsku.

Autor je předseda správní rady IPPS