Deklarace jako umění (ne)možného
šlo díky značnému úsilí na české i německé straně a lze říci, že byla zasloužená, neboť tvrdě odpracovaná.
Zázrak smíření
Základy toho, co dnes někteří němečtí politici označují jako „zázrak smíření“, byly položeny v podobě Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, kterou v roce 1997 podepsaly vlády a schválily parlamenty obou zemí. Čas ukázal, že tento na první pohled spíše nenápadný text měl ve skutečnosti dějinotvorný potenciál.
Počáteční záměr na obou stranách byl zbavit bilaterální vztahy tehdejší minulostní zátěže a otevřít cestu České republice do západních spojeneckých svazků, NATO a EU. Místo právně politického vyrovnání a jednotného uchopení společných dějin, o kte- ré se politické reprezentace od roku „sametové revoluce“neúspěšně pokoušely, spokojily se obě strany s vyjádřením vzájemného respektu k právnímu uchopení těchto dějin, a to včetně existujících odlišností.
A ještě o něco se tvůrci tehdejší deklarace pokoušeli. Aby se vzájemná dohoda zbavila přílišné úřední suchosti a formálnosti, rozhodly se obě vlády, že podpoří další rozvoj česko-německých vztahů „zdola“, a to pomocí Česko-německého fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra. Oba tyto subjekty, které deklarace zřídila, měly od svého počátku inspirovat občany, aby se sami ujali péče o přeshraniční spolupráci. Kromě finančních prostředků, které měly pro začátek postačit na dobu deseti let, dostaly fond a fórum jediný úkol – posílit vzájemnou důvěru. Předpokla- dem pro to byla především realizace již neodkladného humanitárního gesta pro české, do té doby opomíjené oběti nejtvrdších nacistických perzekucí.
Potud záměry tvůrců. Jistě chvályhodné, stěží však světoborné. Skutečnost však překvapila! Občané obou zemí nejen rozeznali potenciál, který se v deklaraci pro další rozvoj vztahů skrýval, ale především jej plně využili. Lze říci, že v mnoha ohledech občané svými činy deklaraci rozšířili a nově definovali. Díky společně posílené závažnosti a důvěryhodnosti došlo nejen k otevření cesty ke společné budoucnosti, ale uvolnil se rovněž přístup k nezatíženému pohledu na minulost.
Nový duch partnerství a porozumění
Co se stalo? Zázrak smíření, jak bylo již úvodem řečeno. Tím by- chom ale stěží učinili zadost občanům obou zemí. Daleko přesnější je říci, že občané obou zemí formou projektů, s nimiž jim finančně i logisticky pomohl Česko-německý fond budoucnosti, proměnili víru deklarace v nový duch partnerství a porozumění v konkrétní činy. Občanům, zvyklým přistupovat k česko-německým vztahům s jistou nedůvěrou či opatrností, možná chvíli trvalo, než zjistili, že s důvěrou se žije lépe než podle leninského „důvěřuj, ale prověřuj“. Brzy však přestali pochybovat.
Ten nový duch spolupráce, o kterém deklarace hovořila, se v praxi projevil zhruba takto: to, že my, Češi a Němci, nejsme v důsledku mnoha historických diskontinuit schopni sjednotit se na společném výkladu dějin, zdaleka neznamená, že nejsme schopni vytvořit společný kontext, ve kterém se můžeme chtít těmito dějinami společně a bez obav zabývat. Každý si přitom může naložit tolik osobní odpovědnosti a vůle po porozumění, kolik sám chce a je schopen unést.
Pohled na minulých dvacet let ukazuje, že Češi i Němci s osobní odpovědností neskrblili. To potvrzuje řada vynikajících projektů, kde osobní účast a podpora společného kulturního dědictví hrály stejně tak významnou jako neokázalou roli. Mám na mysli opravu množství historických památek společného významu včetně rekonstrukce synagog, individuální ocenění zásluh i útrap někdejších odpůrců nacismu bez ohledu na jejich národnost či brněnský Rok smíření. O tisících partnerských přeshraničních projektů ani nemluvě. Jejich počet, blížící se k číslu deset tisíc, jen svědčí o tom, že Češi a Němci přišli partnerské spolupráci na chuť.
Přesně před dvaceti lety, 21. ledna 1997, byla podepsána česko-německá deklarace. Dlouho vyjednávaný nenápadný text, který měl ve skutečnosti dějinotvorný potenciál. Tolik pozitivních očekávání, a navíc vůči Německu, to je u Čechů, kteří jsou dnes v Evropě vnímáni jako šampioni skepticismu, něco mimořádného
Nyní zpět k Heinrichu Heinemu a obavám z Německa. Těžko říci, zda by představa současného Německa Heineho stejně děsila jako Německo, které sám znal. Mnozí intelektuálové rádi trpí představami své vlasti. Pokud by však Heine jen trochu znal své české sousedy, potom by musel nad stávajícím vývojem žasnout. Tolik pozitivních očekávání, a navíc vůči Německu, to je u Čechů, kteří jsou dnes všeobecně v Evropě vnímáni jako šampioni skepticismu, něco mimořádného. A teď navíc ještě nastartovala česká vláda s německými partnery projekt strategického dialogu, v rámci kterého se chtějí společně zabývat situací v okolním světě, tak aby svým občanům nemusela připravovat hodiny nespavosti. To už je ale jiný příběh.