Mráz opět přichází z Kremlu
Během necelých uplynulých dvou let vyšlo česky utěšené množství knižních publikací s dostatečnýmmnožstvím informací o vývoji ruské společnosti v posledním čtvrtstoletí. Následující text přináší referát o třech takových svazcích a další „ruské“referáty budou na těchto stránkách v dohledné době následovat. V bezpečné vzdálenosti od surovosti a bezskrupulóznosti putinovské represivní kliky totiž roste počet a drzost zdejších kabinetních a kavárenských sympatizantů kremelské moci. Nahlíženo touto optikou je kupříkladu německá kancléřka zlou ježibabou a Brusel semeništěm všeho současného civilizačního zla a Moskva vůči nim tvoří kulturně zdravou protiváhu. Ve světle toho jsou dezinformační weby s proruskou propagandou tribunou zdravé nekonvenčnosti, jíž je hodno se zastat – a v této zemi tak činí síly, v jejichž čele stojí prezident českého státu.
Hodně drsný surrealismus
Peter Pomerantsev (* 1977), žurnalista, především televizní redaktor a producent, v knize Nic není pravda a všechno je možné (s podtitulem Surreálné srdce nového Ruska) barvitě přibližuje Moskvu počátku jedenadvacátého století na základě především vlastní zkušenosti, kterou učinil zhruba osmiletým pobytem v ruské metropoli, kde pracoval pro televizní kanál TNT. Autor se pohyboval v takzvané lepší ruské, najmě moskevské společnosti, která tyla především z prostředků, které si gangsterskou privatizací nakradla v devadesátých letech, anebo se s hrubiánstvím a slizkostí přisála na státní zdroje, do nichž přitékaly v novém století peníze především z prodeje ruského přírodního bohatství, plynu a ropy zejména.
Pomerantsev přibyl do Ruska z Londýna, kde vyrůstal coby syn někdejších sovětských emigrantů, a jeho britská osobnostní značka mu zprvu otvírala v ruské propagandistické mašinerii, v níž televize je ústřední činitel, dveře téměř samo sebou. Na začátku Pomerantsevovy moskevské televizní dráhy, alespoň tak to tvrdí, stála touha vydat se do divočejšího, nepopsanějšího mediálního terénu, než byl ten zavedený londýnský. V počátcích pisatelovy moskevské epizody byl člověk, dejme tomu, právě z Británie brán jako světák, ten, který ví, jak se to má dělat. Když se po osmi letech Pomerantsev z Ruska vracel do Británie, byl obdiv a respekt k „zápaďákům“v moskevských televizních kruzích pryč; prakticky všichni místní jeli po specifické ruské trajektorii, kterou určoval Kreml a jež už nepotřebovala zápaďácké vzory. Nebo přesněji: nanejvýš ještě tak náležitě atraktivní, zábavná západní forma, avšak obsah a smysl výsostně ruský, ideologicky služebný. Pomerantsev byl na konci svého moskevského pracovního angažmá více cizincem než na jeho počátku; stále obtížněji hledal uplatnění, narážel na další a další restrikce a (auto)cenzuru televizáků, pro něž připravoval pořady a dokumenty.
Autorova Moskva je velkoměstem rozpolceným hned na několikerý způsob. Infrastruktura není s to pojmout nával automobilů, z nichž vysoké procento je statusových, neboť demonstrace sociálního postavení je v někdejší říši rovnostářství důležitým faktorem. Moskva je koncentrací velkoleposti, rozhazovačnosti, a současně každodenního existenčního boje. Pomerantsev popisuje nemilosrdnou průchodnost těchto světů, přestože jsou na území rozlehlého města od sebe odděleny pomyslnými či skutečnými zátarasy. Dnes jsem tam, zítra tady; je to věc rozmaru vyšších sil a loajality. Například mladé milenky zazobanců bydlí v nových kvartýrech nacházejících se na trasách oligarchů do svých sídel, aby si pánové mohli odskočit pro potěšení při cestě, ale když vydržovaná krasavice omrzí, může se bleskově propadnout do citelně skromnějšího příbytku. Stáda takových pružných laní vyhledávají kluby a tam si je probírají a vybírají majitelé exkluzivních limuzín, jež v několika řadách parkují na chodnících a jsou hlídány řidiči a bodyguardy čekajícími, než si páníček užije. Pomerantsevova Moskva je okázalá, předražená, nevkusná a buranská džungle přitahující existence velice schopné – schopné téměř všeho. Krajní pragmatismus je určující filozofií „výběrové“existence v této metropoli.
Autor píše v ich-formě, podává syté reportážní svědectví, konkrétní příběhy jak lidí, s nimiž se setkal, tak třeba i metropolitních staveb, které zanikly či naopak vznikly v překotném a živelném investičním boomu; autor předkládá i sebereflexi své profesní kariéry i obecnějšího společenského kontextu, onoho soustavného ideologického přituhování a hledání nepřítele, což vyžaduje stále drsnější manipulaci s veřejnýmmíněním. Dá se říct, že přituhovalo v přímé úměře k ekonomickým potížím země a k její mezinárodní izolaci, do níž ji její vedení zavedlo dílem úmyslně, dílem vlastní omezeností plynoucí z obav ze ztráty osobních privilegií. Určujícím duševním rozpoložením Moskvy a celé země je dle pisatele rozštěpení, rozpadlost lidí coby občanů „na malé kousíčky“, jejichž vinou se nikdy „nedokážete pořádně odhodlat věci změnit“. Výsledkem je „poněkud agresivní apatie, na jakou tu člověk často naráží“, přičemž tato rozštěpení „poskytují taky značné pohodlí – veškeré své viny můžete nechat ulpět na svém ‚veřejném‘ já. (…) Všechno, co děláte, všechny své hříchy jasně vidíte. Jen si prostě reorganizujete svůj citový život tak, že je vám to jedno.“
Z dějin mafie
Všechny tři zde probírané knihy se faktograficky částečně překrývají, nejednou zmiňují tytéž události a osoby, což je pochopitelné vzhledem k tématu i časovému záběru. Čtenář tak může porovnávat podání jednotlivých autorů a zároveň si doplňovat informace. Pozice každého z těch autorů je přitom jiná. Michail Zygar (* 1981) začal se žurnalistikou velmi brzy: od roku 2000 pracoval v listu Kommersant, byl v něm mimo jiné válečným zpravodajem. V letech 2010–2015 jako šéfredaktor řídil nezávislou internetovou televizi Dožď. Jako jediný z autorské trojice soustavně v Rusku žije a pracuje, je z ní nejryzejším zpravodajem a také jeho kniha – Všichni muži Kremlu s podtitulem Stručná histo- rie současného Ruska – jako jediná z těch tří byla napsána v ruštině, dvě zbylé v angličtině. A jestliže Pomerantsevův spis akcentuje výmluvnou bizarnost a svazek Garriho Kasparova Zima přichází kombinuje politickou analýzu s až pamfletismem, Zygarova publikace má nejblíže k populárně, publicisticky líčenému historickému pojednání s reportážními vsuvkami na začátku kapitol. A z oné trojice je to titul nejdůležitější.
Autor se v ruské mocenské vertikále, jak se tomu tam říká, brilantně orientuje, nahlíží ji relativně velmi zblízka, a zároveň s distancí. S mnohými aktéry osobně hovořil, plasticky je charakterizuje. Jeho Stručná historie současného Ruska začíná na konci devadesátých let a končí rokem 2015 (v jeho závěru pak originál práce vyšel). Tudíž běží o historii putinismu, samozřejmě se sondami do dřívějších dob, které k němu připravily půdu. Zygarova historie je výsostně politická, koncentrovaná na srdce ruské moci, na Kreml, kde v současnosti tahá za nitky řada lidí původem z Petrohradu, z něhož pochází Putin. Název Všichni muži Kremlu kromě jiného sděluje, že ženy se v ruské nejvyšší politice prakticky nevyskytují. A skutečně: všichni ti taktici, stratégové, pochlebníci, slouhové, agenti překabátění do politických činitelů, všichni ti tahači za nitě, ti hlavní hráči na moskevské šachovnici, jsou chlapi. Alfa samci, jimž vládne, s nimiž manipuluje, alfa nadsamec Vladimir Vladimirovič P. Kreml, toť kolbiště machů.
Zygarova kniha je otřásající, přestože se v ní explicitně nepopisují fyzické hrůzy. Když někdejší vrcholný šachista a ruský opoziční politik Garri Kaspa- rov (* 1963) v publikaci Zima přichází označuje putinovský režim za mafiánský, je to jedna z arzenálu nálepek, které tento velmi sebevědomý pisatel používá. Zygar takto nenálepkuje, on „jen“líčí ruské mocenské pohyby. Čtenář, který vysloveně neinklinuje k putinovskému řízení věcí, si nemůže neuvědomovat, že to, co čte, jsou dějiny jednoho velkého mafiánství.
Nad Zygarem lze též porozumět, proč Kreml téměř určitě vkládá značné naděje do prezidentství Donalda Trumpa a proč ten vysílá vstřícné signály vůči Kremlu. Putin pravděpodobně se sympatií cítí Trumpovo chlapáctví, machismus, ale i pragmatismus; a zřejmě i naopak. Kreml Obamou coby představitelem své úhlavní nepřátelské země v zásadě pohrdal: co nám tenhle liberalistický „čmoud“(tento termín je v rasismem prostoupeném Rusku vyhrazen mj. pro zakavkazské národy) bude povídat?! Obama byl pro ně ztělesněním člověka, který je nepatřičně zásadový, ale současně iměkký, zkažený, nesrozumitelně relativistický. S americkými konzervativci to vždycky šlo nějak líp, i za komunismu, ti tolik neunavují idejemi, říkají si v Kremlu, této Mekce mocenského pragmatismu. Zygar také na úplném začátku své knihy podotýká, že Putin a jeho lidé nemají žádnou skutečnou strategii, že nenaplňují promyšlenou vizi, nýbrž že vše, co se pod jejich rukama odehrává, „jsou jen taktické kroky a operativní reakce na vnější podněty, které nesledují žádný jasný cíl“.
Na reaktivní podstatě putinismu se v zásadě shodují všichni tři autoři, tedy včetně Garriho Kasparova, byť ten současně zdůrazňuje promyšlenost, soustavnost kroků, s nimiž Kreml likviduje politickou opozici. Je to pochopitelné, fenomenální šachista, žijící od roku 2013 v USA, byl jednou z osobností této opozice a pocítil utahování šroubů nejcitelněji z oné autorské trojice, včetně zatčení, buzerace, vyhrožování. Někdejší člen KSSS (své členství odbude jedinou větou, byl v partaji pragmaticky, aby mohl cestovat a vrcholně hrát šachy) nešetří na adresu Putina a spol. drsnými slovy včetně paralel s nacistickou propagandou. Opakovaně Kasparov vyčítá Západu bezzásadovost vůči ruskému režimu, nepoučitelnost při jednání s ním. Jednoznačná slova chvály má pro někdejšího prezidenta Reagana. Moskva slzám nevěří, avšak síle rozumí.
Obdivně též píše o Václavu Havlovi. Tvrdí, že když zemřel 11. prosince 2011 (ve skutečnosti V. H. zesnul o týden později), svět tu smrt ignoroval, zatímco se rozpoutala debata po skonu severokorejského vůdce Kim Čong-ila (odešel den před Havlem). Je to dost nepřesné tvrzení – viz výskyt osobností na Havlově pohřbu. Kasparov je zkrátka často přibližný, tendenční. Právě když s tímhle u jeho knihy počítáme, „odečteme“to, můžeme mu přiznat i řadu jiných, s nediplomatickou razancí formulovaných pasáží. A stejně tak partií obsahujících zajímavé (a zdrojované) informace.
Tři níže uvedené nedávno česky vydané knihy pomohou pochopit charakter současné ruské moci. Jde jen o to, chtít vědět – a číst. Realismus ve vztahu k Putinově způsobu vládnutí znamená absenci jakýchkoliv iluzí. Zygar se v ruské mocenské vertikále, jak se tomu tam říká, brilantně orientuje, nahlíží ji relativně velmi zblízka, ale zároveň s distancí. S mnohými aktéry osobně hovořil...
Aplikace na základě načteného
Na závěr aktualita ze včerejšího dne, jak ji přinesl jeden z tuzemských dezinformačních webů Sputnik: „Tiskovýmluvčí prezidenta Ruska Dmitrij Peskov doufá, že Vladimir Putin se bude účastnit voleb v roce 2018. To řekl v rozhovoru pro BBC.“Když jsme poučeni četbou oněch tří knih, můžeme to přeložit následovně: Putin sděluje, že bude u moci i po volbách, jež se mají uskutečnit příští rok v březnu. „Tiskový mluvčí hlavy státu přitom řekl, že přítomnost seriózní opozice, která by mohla soupeřit s úřadující vládou, by byla Rusku k dobru,“stojí v té zprávě na Sputniku také. Přeloženo: kdo bude opozicí, rozhodneme my, v Kremlu. Jinými slovy: s reálnou opozicí se pochopitelně nepočítá.
Peter Pomerantsev: Nic není pravda a všechno je možné
Rozhovor s Peterem Pomerantsevem najdete na prvních dvou stranách přílohy Česká pozice