Příhrazské skály

Jsou jedním z našich známých pískovcových skalních měst. Hlavní atrakcí jsou skalní věže, jejich tvary nenechávají fantazii odpočívat.

Včervnu roku 1926 vydatně pršelo. Na každý čtvereční metr napadlo 339 litrů vody. 27 června 1926 mezi 11. a 14. hodinou se v Českém ráji sesunuly asi 3 miliony m3 horniny. Na místě sesuvu stála osada Kavčina. Dnes po ní nezbývá vůbec nic. Zničena byla i část silnice Dneboh–Olšina. V lese jsou dodnes patrné nerovnosti způsobené sesuvem.

Pokud bychom měli hledat viníka, pak je třeba podívat se na podloží pískovcových skal, které tvoří slínovce. Obsahují velký podíl jílů, a jak takový mokrý jíl klouže, víme všichni. Na okraji pískovcové plošiny dochází k sesuvům poměrně často, řada je jich mezi Olšinou a obcí Příhrazy. Mimochodem – podobné geologické poměry jsou na mnoha dalších místech v Čechách, i v Praze na svahu Petřína. Tamní sesuv před lety zničil těleso lanové dráhy.

Skály, jeskyně a propasti

Do Příhrazských skal se jezdí hlavně za skalními věžemi, jichž je tu 178. Skály jsou soustředěny na okraji plošiny a v kaňonovitých údolích, kterými je rozčleněna. Zvětráváním se postupně rozpadají, ale stále vznikají nové. Lidská fantazie jim dala různá jména. Symbolem Příhrazských skal je Kobylí hlava. Setkáme se i se skalními branami a okny. I když se pískovec ve vodě nerozpouští, vznikají v něm podzemní dutiny – vodorovné jeskyně a svislé propasti. Většinou jde o rozšířené pukliny a trhliny. Komplex těchto jevů připomíná kras, vzhledem k odlišnému způsobu vzniku jej nazýváme pseudokras. Na povrchu najdeme mísovité sníženiny (pseudozávrty), ve kterých mizí dešťová voda. Pseudozávrtů je asi 60. Pokud ještě nedošlo k jejich vyplnění usazeninami, mohou mít na dně i otevřenou propast. Jedna z nich, o hloubce 22 metrů, je u cesty před restaurací Na krásné vyhlídce.

Odlomením a posunem okrajové kry pískovcové plošiny vznikla 125 m úzká skalní soutěska – Studený průchod. V zimě je tu do- cela příjemně, zato v létě se pěkně ochladíme, protože teplota mezi skalami může být mnohem nižší než na povrchu. Sníh se tu drží až do pozdního jara. Mikroklima vyhovuje různým, na světlo nenáročným druhům játrovek, které se obvykle řadí mezi mechorosty.

Záhadné skalní hrady

Výstup z údolí na skály není snadný. Cesta je sice upravená, jsou zde schody a zábradlí. Prochází se ale úzkými roklemi, protahuje se mezi skalními bloky. Taková místa se snadno brání. To věděli i lidé v pravěku, a tak zde vybudovali hned několik hradišť. Nejvýznamnější jsou Hrada. V mladší době kamenné tu pěstovali pšenici.

Kolmé skalní stěny, oddělené věže, možnost vytesat potřebné prostory přímo ve skále později vedly k budování skalních hradů. Je jich tu víc – Drábské světničky, Klamorna, Hynšta a Staré hrady. Místnosti vytesané ve skalách byly doplněny dřevěnými obrannými věžemi. Archeologické nálezy dokládají vznik těchto hradů již ve 13. století. Brzy však byly V puklinách skal se zachycují semínka stromů. Živin v písku je ale málo, často chybí i dostatek vody. Udrží se jen nejodolnější druhy. Patří mezi ně borovice, které vytváří reliktní bory. Na skalách rostou velmi pomalu, a tak i malý strom může být velmi starý.

Dále od skal rostlou borové doubravy a listnaté nebo smíšené lesy s převahou dubů a buků. Patří sem i jedle, lípy a javory. Jako na mnoha jiných místech byly původní lesy nahrazeny v 19. století jehličnatými monokulturami, vysazeny byly nepůvodní druhy. To vedlo k mniškovým kalamitám. Současná péče o les postupně tyto omyly a pokusy napravuje, lesy jsou tak pestřejší a odolnější.

Autor je geolog