Krvavý Macbeth v půli cesty
Nelze přehlédnout, že Hábova inscenace se s tímto prostorem poněkud potýká. Že tam svým pojetím jaksi příliš nepatří a více by jí slušel jiný, syrovější prostor. Režisér (si) ostatně vytváří jakési jeviště na jevišti: do černého sálu vsazuje „výsek“nezabydleného bílého prostoru (vymezeného podlahou a třemi stěnami), na jehož pozadí pak dobře vynikají jím vymyšlené akce.
Režisér volí zajímavé interpretační východisko. Hru primárně personálně zužuje na sestavu Macbeth – Čarodějnice (pětice herců v těchto rolích nicméně po- dle potřeby ztvárňuje i jiné postavy), tedy vlastně na vztah Macbeth a jeho druhé, temnější já. Čarodějnice, které „vyslovují hrdinova nejtajnější přání, pojmenovávají jeho budoucí ambice“(Martin Hilský), tu jsou eroticky vyzývavými, démonickými bytostmi (herečky mají na sobě hnědé kalhoty a bílé přiléhavé tričko), zaplétajícími Macbetha do svých sítí.
Tento výklad pak Hába uskutečňuje v kulisách razantního „německého divadla“(„krve a spermatu“), v němž se hojně a s groteskní nadsázkou manipuluje s krví, resp. červenou tekutinou. Ta tu stříká, chrlí se apod., což na bílém pozadí scény působí vizuálně opravdu „malebně“. Krev je určujícím prvkem inscenace; tvůrci v programu ostatně citují slova polského divadelního teoretika Jana Kotta: „Krev není v Macbethovi pouze metaforou, je materiální a fyzická“.
Tam, kde jdou Hába a spol. v tomto pojetí nadoraz a kde se jim daří sledovat nějaké téma, má jejich inscenace napětí, spád i sugestivitu. Za nejzdařilejší lze považovat scénu, ve které je Macbeth čarodějnicemi sváděn. Čarodějnice hrdinu, oděného do tradiční skotské sukně, v jejím závěru svléknou do naha a za zvuku „lepkavého“osmdesátkového disko hitu Celebration s ním křepčí po „krví“zaneřáděné scéně.
Zároveň se však inscenace, jak už uvedeno, poněkud potýká s prostorem; potýká se i, zdá se mi, s jistou hereckou zdrženlivostí, se sklony některých účinkujících ke konvenčnějšímu („markýrujícímu“) projevu; Petr Pochop v titulní roli působí až příliš uměřeně a kultivovaně. A důraznější také, řekl bych, měla být dramaturgie: pokud se rozhodla pro personálně vyostřený výklad hry, měla jít razantněji i za svým tématem; takto působí vícero scén jaksi nadbytečně a celková dvouapůlhodinová stopáž inscenace se jeví jako příliš dlouhá. Větší část druhé poloviny inscenace se vlastně jen převypravuje příběh; režie ho sice různě zcizuje, volí různé žánry vyprávění (Macbeth například, jako divák v kině, sleduje na promítací ploše, co se děje v táboru nepřátel), tím ho ale pouze kouskuje do samostatných, téměř kabaretně působících scén, a inscenace ztrácí tah a běží i vlastně jakoby „naprázdno“.
Politizující (?) zarámování Macbethova osudu do symbolického vyprávění o zápasu nebojácného (ruského) muže se svým „Mistrem“– medvědem, který nebere ohled na žádná pravidla boje (s medvědem, kterým se nakonec – v závěrečné bitvě hry – stává i Macbeth, když se oblékne do medvědí kůže – brnění) pak rozpačitý dojem už příliš nenapraví.
Hábovo charakteristické „punkové“vtrhnutí do prostředí Divadla D21 vyšlo zkrátka jen zpola.
Michal Hába, šéf divadla Lachende Bestien, které jako rezidenční soubor působí v alternativním prostoru žižkovské Venuše ve Švehlovce, si režijně odskočil do trochu usedlejšího prostředí vinohradského Divadla D21 a jako host zde nastudoval Shakespearova Macbetha.
William Shakespeare: Macbeth