Marketingově na cenzuru

Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám je zralé na zrušení nebo jiné využití

Boj o svobodu slova vzdávat nesmíme, ale na druhou stranu je dobré si racionálně přiznat, že v posledních letech prohráváme. Na vzestupu jsou cenzorské úřady a budeme se s nimi muset naučit žít. Jako naši otcové s cenzory komunistickými nebo naši pradědové s cenzory habsbursko-církevními.

Cenzorský úřad, který vznikl na ministerstvu vnitra, sice nese název Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, ale mnohem realističtější by bylo ho nazvat po komunistickém vzoru Úřad pro tisk a informace. Ostatně i koordinátorka tohoto úřadu a právnička ministerstva vnitra Eva Romancovová k jeho poslání v rozhovoru na iDNES.cz uvedla, že úřad bude také uvádět na pravou míru dezinformace šířené vysokými politiky včetně prezidenta.

Krok proti svobodě slova

Obhájci tohoto cenzorského úřadu uvádějí, že sice bude kontrolovat obsah článků na zpravodajských serverech i na facebookových a twitterových účtech jednotlivců, ale že nepůjde o žádnou cenzuru, že žádné články nebude úřad zakazovat, že bude pouze označovat nepravdivé údaje a dodávat k nim reálná fakta.

I kdyby tomu tak bylo, je to špatně, ale jak ukazuje vývoj v Německu, ono „uvádění dezinformací na pravou míru“bude brzy doplněno zákazem šířit takovou „prokazatelnou“dezinformaci a drakonickými tresty v případě neuposlechnutí. Německý ministr spravedlnosti Heiko Maas v rozhovoru pro Welt am Sonntag uvedl, že falešné zprávy představují nebezpečí pro naši kulturu diskuse a že lidem zodpovědným za šíření falešných zpráv bymohlo hrozit až pět let vězení.

Německá vláda se již dříve dohodla s Facebookem, že bude cenzurovat negativní zprávy o migrantech a nyní připravuje zákon, který by umožnil vyměřit sociálním médiím, jako jsou Facebook či Twitter, pokutu až půl milionu eur za šíření falešných či nenávistných zpráv. Facebook proto vyvinul nový softwarový nástroj, který vládám v zemích, jako je Čína či Německo, umožní monitorovat informace na této sociální síti a zabránit zobrazování nežádoucích postů na svém území.

V Čechách a na Moravě je zatím sice svobodněji než v Berlíně, ale přesto vznik onoho Centra proti terorismu a hybridním hrozbám je tak radikálním krokem proti svobodě slova a tak jednoznačně špatným rozhodnutím, že je nutné proti němu bojovat.

Ve svobodné demokratické společnosti žijí vedle sebe různé druhy pravd a žádný úředník nesmí mít právo označovat, co jsou informace a co dezinformace. O politických a společenských otázkách se má rozhodovat v diskusi ve veřejném prostoru a hlasováním v parlamentu či ve volbách, ale rozhodně ne v kancelářích ministerstva vnitra, kde úředníci a podivní experti budou označovat, co je pravda a co ne. Každý musí mít svobodný přístup do tohoto kolbiště, každý musí mít právo obhajovat i sebezmatenější názor a žádný úředník nesmí nějaké argumenty diskvalifikovat nálepkou „v rozporu s fakty“.

Nesmyslné utrácení

Pro dokumentaci nesmyslnosti existence takového úřadu pro „uvádění věcí na pravou míru“stačí krátké ohlédnutí do nedávné minulosti. Tak třeba před zásahem ozbrojených sil USA, kterým byl rozvalen irácký režim Saddáma Husajna, bylo oficiálně argumentováno, že Irák disponujeme zbraněmi hromadného ničení. Kdo tehdy psal, že zbraně hromadného ničení Saddám Husajn k dispozici nemá, byl by dnešním Centrem proti terorismu a hybridním hrozbám označen za šiřitele dezinformace, protože CIA tehdy tvrdila, že má o nich důkazy. Ve skutečnosti však armáda USA v dobytém Iráku v roce 2003 ani později žádné zbraně hromadného ničení nenašla.

Velmi snadno si lze představit i způsob, jakým by toto Centrum ovlivňovalo informování o krizi na Ukrajině či o válce v Sýrii. Je naprosto naivní věřit, že pracovníci tohoto cenzorské úřadu jsou schopni odhalit pravdu a fakta přesněji a že politickým tlakům budou podléhat méně než tisíce nejrůznějších novinářů, expertů a aktivistů.

Zároveň jde o zcela nesmyslné utrácení peněz daňových poplatníků. Na začátku má mít Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám dvacet zaměstnanců, což nákladově přestavuje nejen jejich plat, ale i kanceláře, mobily, počítače... A můžeme se vsadit, že pokud toto monstrum nebude rychle zrušeno, tak počet jeho zaměstnanců strmě poroste.

V rámci letošních parlamentních voleb by tento cenzorský úřad měl být jedním z nejdůležitějších témat, protože je jasným dokladem zhoubného trendu omezování svobody. Politická strana, která se v rámci kampaně nezaváže k jeho okamžitém zrušení, si nemůže dělat naděje na můj hlas.

O politických a společenských otázkách se má rozhodovat v diskusi ve veřejném prostoru a hlasováním v parlamentu či ve volbách, ale rozhodně ne v kancelářích ministerstva vnitra, kde úředníci a podivní experti budou označovat, co je pravda a co ne

Cenzurou k propagaci

Realisticky samozřejmě vidím, že jde o celoevropský trend, a že i pokud v České republice tento úřad na konci letošního roku zrušíme, může brzy přijít z Bruselu direktiva nakazující jeho opětovné zřízení. Pro takový případ bude rozumné již nyní zvažovat, jak s oním cenzorským úřadem žít a jak ho případně šikovně využít.

Nakonec totiž i cenzora lze efektivně marketingově využít. Jedním z příkladů budiž spisovatel z konce 18. století Johann Friedrich Ernst Albrecht, jehož román Lauretta Pisana o životě krásné italské prostitutky byl jen pár týdnů po svém vydání v červnu 1789 na celém území habsburské monarchie zakázán cenzorem.

A právě na cenzorském prohibiti tohoto erotického dílka založil spisovatel Albrecht svoji proslulost a obchodní úspěch dalších knih. Jak je popsáno v článku Pakt cenzury a erotiky (časopis Vesmír 1/2017), Albrecht pak řadu dalších knih nepodepsal svým jménem, ale pouze odkazem „od autora Lauretty Pisany“: „Odkazem na vyprávění o Laurettě Pisaně označoval romány, které se zabývaly morálně rozporuplným jednáním svých hrdinek a dovolovaly na první pohled nepřiznané erotické výklady textu. Odkazy na zakázaný román tak fungovaly jednak jako propagační prostředek nových, dosud neznámých děl.“