Debatujme o médiích věcně, prosím
Orientace ve svém vydání z 21. ledna uveřejnila text Karla Hvížďaly nazvaný Když se Češi inspirují u Němců. Autor v něm komentuje návrh novely zákonů o Českém rozhlasu a České televizi. „Vzhledem k závažnosti tématu i způsobu Hvížďalovy argumentace si text zasluhuje důkladnější reakci,“píše předseda Syndikátu novinářů ČR. Zde je jeho polemická odpověď.
ké, sociální a kulturní názorové proudy. Rady, jejichž složení fakticky odráží složení Poslanecké sněmovny, totiž nereprezentují veřejnost v co možná největší šíři, nýbrž výhradně politické strany – a mezi nimi pak především tu, která vyhrála volby.
O vztahu mezi médii a politikou proběhla nedávno vzrušená debata při projednávání zákona o střetu zájmů. Například sociálnědemokratický ministr Jan Chvojka vysvětloval, proč vládní politik nemá vlastnit média. Pokud však nemá vládní politik vlastnit, a tedy ovlivňovat soukromá média, nelze hájit stav, kdy vládní politici mohou ovlivňovat výběrem členů rad média veřejné služby. Naléhavým varováním je situace v zemích střední Evropy. V Polsku a Maďarsku si vyhraněná vládní sestava média veřejné služby obratem podřídila.
Všechny tyto argumenty – předvolební sliby politických stran a hnutí, odborné analýzy, indicie o propojení rad s vládními politiky a varování ze sousedství – dokládají potřebu většího zapojení veřejnosti do kontroly médií veřejné služby.
Dvaadvacítka
Místo analýzy výchozí situace se Karel Hvížďala rovnou pouští – a to pouze v menší části textu – do rozboru navrhované novely v porovnání s jeho německou, přesněji bavorskou inspirací. Sám přitom zdůrazňuje, že „veřejnost je nejen příjemcem vysílání veřejné služby a jeho plátcem, ale také kontrolorem“. Dodává, že v Evropě existují dva modely. Podle prvního jsou „konkrétní instituce a skupiny občanské společnosti zmocněny delegovat podle vlastního uvážení do rady své zástupce na pevně stanovené období. Za takové instituce lze považovat církve, univerzity, divadla, spisovatele, novináře, hudebníky, zemědělce, ženy, mladé lidi, sportovní svazy, ekology, zaměstnavatele, odbory atd. Podle druhého modelu je stanovený počet členů a členek jmenován parlamentem nebo několika ústavními institucemi“, přičemž – píše Hvížďala s odkazem na Evropskou vysílací unii (EBU) – „je třeba věnovat velké úsilí tomu, aby ve skutečnosti nereprezentovali politické perspektivy a zájmy těch, kdo je jmenovali“.
Ve výsledku Hvížďala soudí, že v praxi u nás existuje model třetí, kdy o jmenování rad rozhodují výhradně poslanci. Ci- tuje usnesení Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 2008, podle něhož veřejnoprávní vysílatelé musejí být před politickým vměšováním chráněni.
Bohužel následně ne zcela korektně Karel Hvížďala porovnává bavorský model s návrhem předloženým skupinou tuzemských poslanců. Například tvrdí, že novela zákona na rozdíl od Bavorska „vůbec nehovoří“o počtu členů Rady ČT ani ČRo. Novela přitom výslovně uvádí 22 zástupců organizací a po jednom zástupci každé strany zvolené do sněmovny.
Autor dále tvrdí, že organizace s právem jmenovat své zástupce byly vybrány bez zřetelného klíče, takže nemohou zastupovat nejrůznější sociální skupiny obyvatel. Sám uvádí, že dle bavorského modelu mají být zastoupeny církve, odbory, průmyslové a obchodní komory, města a obce, mládež, sportovní svazy, organizace spisovatelů, hudebních skladatelů a hudebníků, divadla, svaz žurnalistů, vysoké školy, svaz ochrany přírody a podobně. Kdyby poctivě pročetl přílohu české novely, musel by přiznat, že organizace, které by měly přímo delegovat své zástupce do mediálních rad, jsou vypočteny právě podle bavorského vzoru.
Další námitku Karla Hvížďaly představuje tvrzení, že hned 12 z 22 organizací je ve střetu zájmů, protože mají smluvní vztahy s Českou televizí. Bohužel už nedodává, že řada těchto smluv jsou pouze obecné deklarace a že jím kritizovaná novela zapovídá, aby se člen rady podílel na podnikání v oblasti hromadných sdělovacích prostředků a abyměl od média veřejné služby příjmy. Stejně tak se podle znění novely člen rady nesmí dopustit jednání, které by mohlo ohrozit důvěryhodnost v jeho rozhodování v radě. Jak potom může pan Hvížďala tvrdit, že by se zase- dání Rady ČT mohlo proměnit v boj o prosazování skupinových profesních zájmů? Paradoxně si přitom nevšímá, že ani v současnosti nic nebrání nyní uváděným organizacím členy rad navrhovat.
Podstatný rozdíl, který novela přináší, tkví v tom, že selekci v návrzích do rad by do budoucna neprováděla neprůhledně v tajném hlasování Poslanecká sněmovna. Seznam organizací je dle novely transparentně uveden v příloze zákona, přičemž a jedině Poslanecká sněmovna a Senát veřejně rozhodnou, které organizace do seznamu zařadí. Navrhovaný systém tedy znemožňuje zákulisní politické obchody.
Jak se volí správní rada
Za problematický považuje Karel Hvížďala i způsob volby správní rady. Až na dílčí výjimku je však podle návrhu novely konstituována shodně jako v jím vzývaném Bavorsku: volí si ji Rada ČT i ČRo. Česká verze jen vylučuje, aby se členem správní rady stal například předseda Nejvyššího správního soudu nebo předseda Senátu, protože tomu brání ústavně zakotvená dělba moci zákonodárné, výkonné a soudní.
V rozporu s obsahem novely autor dále tvrdí, že se liší od německého modelu, který zdůrazňuje vysokou erudici a kvalifikaci členů správní rady. Jím kritizovaný návrh (v § 8a odstavec 3 písm. c) však uvádí, že člen správní rady musí splňovat odborné předpoklady pro výkon funkce (vzdělání a praxi). V rozporu se zněním návrhu také Karel Hvížďala píše, že za rozhodnutí správní rady by nesl hmotnou odpovědnost výhradně generální ředitel. Novela však na rozdíl od dosavadního stavu zakotvuje hmotnou odpovědnost členů správní rady (§ 8e odstavec 6).
Podobně je tomu s výtkou, že správní rada má mít zásadní kompetence, aniž ovšem jsou přesně vymezeny. Tady lze oponovat, že podle návrhu zákona kompetenci správní rady schvalovat některá rozhodnutí generálního ředitele, jež mohou mít zásadní dopad na hospodaření ČT či ČRo, přesně upraví podzákonný předpis schvalovaný Radou ČT či ČRo. Je na poslancích a senátorech, zda přesný výčet uvedou přímo v zákoně, případně převezmou bavorskou verzi, která pravomoci správní rady taxativně uvádí.
Správní rada je dle návrhu zákona shodně jako v bavorském modelu orgá- nem, který mediálním radám složeným z laiků poskytuje servis ve věcech týkajících se finančního a ekonomického řízení ČRo a ČT. Jako odborný orgán může být kvalifikovaným partnerem generálnímu řediteli při řízení podniku, jehož pravomoci tak nejsou neomezené a jehož rozhodování je podrobováno průběžné kontrole. Jde o důležitý princip zakotvený ve všech modelech kontroly, a to nejen v médiích veřejné služby. Není jasné, proč tento aspekt pan Hvížďala opomíjí, ač současné zákony o ČT a ČRo, které hospodaří s miliardovými rozpočty, jsou v tomto ohledu naprosto překonané.
Karel Hvížďala kritizuje novely zákonů o České televizi a Českém rozhlase. Bohužel přitom ne zcela korektně porovnává bavorský model s českým návrhem.
Výzva ke spolupráci
Karel Hvížďala dále kritizuje, že radní mohou být dle novely odvoláni, pokud neplní své povinnosti či se bez závažných důvodů neúčastní zasedání rady. Návrh zákona opravdu jako dosud předpokládá, že radní mohou být odvoláni, ovšem jen výjimečně a ze závažných důvodů. Zásadní změnou je, že novela neumožňuje odvolat mediální rady jako celek, protože dosud to Poslanecká sněmovna mohla i bez jasných důvodů udělat – a zvolením nové rady například přímo zasáhnout do volby generálního ředitele podle politických zájmů stran zastoupených v Poslanecké sněmovně. Navrhovaná novela naopak zakotvuje princip neodvolatelnosti rady jako celku a posiluje nezávislostmedií veřejné služby v souladu s doporučeními Rady Evropy i Evropské vysílací unie (EBU).
Je na politických stranách a hnutích zastoupených v Poslanecké sněmovně, aby v závěrečných měsících nynějšího volebního období veřejně vysvětlily, co a jak splnily z programů, pro něž v roce 2013 získávaly hlasy, což se samozřejmě týká nejen jimi slibované větší účasti občanské veřejnosti v mediálních radách.
Na textu Karla Hvížďaly je záslužné, že se naléhavému tématu nezávislé kontroly médií veřejné služby věnoval, a bylo by ve všeobecném zájmu, aby se s předkladateli a stoupenci novely sešel ve snaze společnými silami navrhnout nápravu nynějšího stavu – a aby s nimi debatoval i o případných úpravách navrhované novely.