Zpěv odloučeného básníka
ré z Traklových básní. V druhé, zralejší, posmrtně vydané sbírce Šebestián ve snu (z roku 1915) došlo k uvolnění verše i obraznosti, prosazoval se volný verš, objevily se i básně v próze. Panuje vcelku obecná shoda v tom, že nejlepší básně vznikly v posledních dvou letech Traklova života.
V roce 1914 příteli Fickerovi podařilo získat pro Trakla velmi slušnou finanční podporu z nadace, do níž přispívala například průmyslnická rodina Wittgensteinů. Jenže začínala první světová válka amladý básník byl jako sanitní důstojník povolán na haličskou frontu. Po krvavé bitvě u Grodku se musel v neutěšených podmínkách starat o devadesát těžce raněných vojáků, aniž by měl k dispozici léky. V naprostém zoufalství se Trakl pokusil zastřelit. Nepodařilo se mu to. Pistole mu byla sebrána a on byl poslán na psychiatrické oddělení vojenské nemocnice v Krakově.
Ještě z nemocnice poslal 27. října 1914 Trakl svému příteli von Fickerovi poslední rukopisy básní Grodek a Nářek. Nakonec zde – nejspíše záměrně a vlastní rukou – umírá 3. listopadu 1914 v devět hodin večer po požití nadměrného množství kokainu. Oficiální lékařská zpráva praví: sebevražda předávkováním kokainem. Pohřben byl na Krakovském vojenském hřbitově 6. listopadu jako poručík rakousko-uherské armády. Po jedenácti letech byly ostatky básníka z podnětu Ludwiga von Fickera převezeny do Rakouska; nyní je pohřben v Mühlau u Innsbrucku.
Trakl zemřel paradoxně právě ve chvíli, kdy literární život jeho básní teprve začínal. Traklova tvorba zůstala neuzavřená, ale možná právě proto zůstává autorovo dílo jako celek nadále provokující a svěží. Láká čtenáře i badatele v neztenčené míře dodnes.
Trakl je osobitý představitel raného německého expresionismu, v jehož poezii se ovšem dovršují i jiné směry a předjímají se budoucí literární výboje. Je příznačné, že poprvé byly z němčiny Traklovy verše přeloženy, a to relativně velmi záhy, právě do češtiny. První sbírka byla přeložena Traklovým obdivovatelem Bohuslavem Reynkem, jak je zmíněno výše, již v roce 1917. Překlad druhé Traklovy sbírky, Šebestián ve snu, opět od Reynka, následoval roku 1924, a to pro nakladatelství Dobré dílo Josefa Floriana, který Reynka s Traklovým dílem původně za války seznámil. A tak, právě díky Reynkovým překladům, už od dvacátých let u nás Trakl našel své obdivovatele a příznivce. Temné verše prosycené syrovostí rezonují v české poezii nejen v Reynkově vlastním básnickém díle, ale traklovský tón nalezneme také u Františka Halase, Františka Hrubína či Jana Zahradníčka, později například u Jana Skácela či Zbyňka Hejdy.
Nelze také nezmínit dalšího významného překladatele Traklova díla, básníka Ludvíka Kunderu, v jehož překladech znají dnes čtenáři Trakla především. Tak jako si v Čechách Trakl našel své příznivce, měl zde i kritiky. Například optimisticky naladěný Vítězslav Nezval se v souvislosti s Halasovou sbírkou Kohout plaší smrt s despektem vyjádřil o „ohavných traklovštinách a umrlčinách“.
Okamžiky nejbolestnějšího jasu
Traklův život můžeme do jisté míry vnímat jako revoltu proti konvencím, a to jistě čtenáře přitahuje. Avšak jeho básně jsou bezpochyby dodnes výmluvné ze- jména samy o sobě. Je to poezie, kterou lze číst jako velmi osobní bolestné svědectví a vyznání, v němž vnímavý básník předjímá úděl celé nastávající epochy. Není náhodou, že opravdu výrazná vlna zájmu o Traklovo dílo se vzedmula až po druhé světové válce, jako tomu bylo nakonec i s Kafkou. Možná že Trakl i dnes u čtenářů rezonuje zejména proto, že je básníkem zakoušejícím na vlastní kůži a naplno duchovno v epoše odkouzleného světa bez Boha; přesněji řečeno právě v momentu, kdy se tento odkouzlený svět před první světovou válkou řítí do záhuby. Jeho poezie ukazuje individuální bolestnou zkušenost jako klíč k tajemství světa, proto nalézáme v jeho díle všudypřítomné vize rozkladu a zániku, onen sladkobolný podzimní tón. Trakl však nechce čtenáře prvoplánově zahltit morbidními a ponurými obrazy, naopak, například v dopise Karlu Krausovi hovoří v této souvislosti o okamžiku nejbolestnějšího jasu.
Zosobňoval básníka, který básní, protože musí. Rozervanost a tragičnost jeho života nachází smírné vyrovnání a usebrání v básnické řeči, v níž světabol rozkvétá v zázrak obraznosti. Je tvůrcem rozněcujícím v nejzazších temnotách bolestné zkušenosti světlo řeči a ručícím za své texty hloubkou vlastního prožitku. Básník, který podává ve svém zpěvu bolestné svědectví o své – v tělesnosti zakotvené – pozemské pouti. Při pozorném čtení si uvědomíme, že Trakl byl především básníkem krajiny a venkova, město pro něho bylo předpeklím, snad i proto našel ve stejně naladěném Reynkovi velkého obdivovatele. Krajina ukotvuje duchovní obzor Traklova díla, dává mu měřítka. Trakl hovoří o šílenství velkého města, o elektrickém světle, které svýmimagnetickými důtkami zahánímilovanou noc s její hloubkou a tajemstvím. Nápovědu v těžkých situacích hledá v tiché služebnosti obyčejných všedních věcí, které ho obklopují. Je básníkem osobitě vnímané krásy, někdy až barokní obrazy uhrančivé hloubky dodávají jeho básním neopakovatelnou výmluvnost.
Prožil krátký život, zemřel v sedmadvaceti. Tvořil v plodné atmosféře těhotné změnou, ve středoevropském kulturním kvasu. Před sto lety byl poprvé představen českým čtenářům – v překladech Bohuslava Reynka. Včera, 3. února, uplynulo 130 let od narození onoho tvůrce – Georga Trakla, jednoho z nejvýznamnějších středoevropských básníků.
Tajemství v odkouzleném světě
Své básně stále upravoval, zachovaly se varianty některých básní. Vřazoval do své poezie odkazy na díla jiných básníků – ale není to nikdy samoúčelný ornament – odkazy k předchůdcům ukotvují vlastní Traklovo svědectví v širší duchovní tradici. Někdy bývá vykládán jako katolický básník, což je krajně zjednodušující. Jakákoli dogmatika je Traklovi cizí, jeho duchovnost je stejně jako u Friedricha Hölderlina neuchopitelná. Trakl je duchovním básníkem v tom nejširším smyslu, troufám si dokonce říci, že svébytným způsobem pokračuje v tradici duchovních hledačů, jakými byli Mistr Eckhart či španělský básník Jan od Kříže. Trakl je jejich následovníkem, neboť také on, byť v naprosto jiné duchovní atmosféře, prošlapává v řeči stezku spojující hlubinu smyslovosti s výšinou ducha. Na rozdíl od svých předchůdců to ovšem činí v čase, kdy Bůh zůstává daleko a chybí „živá“posvátná jména. Jediné místo Boha zůstává v otevřeném srdci člověka. Přesněji řečeno ve zpěvu, jenž uvolňuje ducha, ve zpěvu odloučeného básníka, jak by řekl Trakl.
Odloučenost jako nejvyšší ctnost hraje klíčovou roli například u výše zmiňovaného Mistra Eckharta. Ten odloučenosti rozumí jako zdrženlivosti, zbavenosti či oproštěnosti od všeho, co není Bůh. Odpoutanost od žádostivosti, od všeho stvořeného, aby nastala „tichá noc“oproštění v nitru člověka, aby nastala naprostá odloučenost v srdci člověka ode všeho nebožského kvůli Božskému a umlknutí všeho, co není Boží řečí. Trakl jakoby ve své době a svým jedinečným způsobem na tuto tradici navazoval vlastní „duchovně se šeřící“tichou nocí duše – duše, která je, jak Trakl ohlašuje, „na zemi cizího cosi“. Básnění je bolestným hledáním smyslu a naplnění skrze přijetí smrti, skrze příklon k ní. Smrt projasňuje životní cestu člověka jedinečným souzvukem, srozuměním a smířením. Georg Trakl „učí“čtenáře prožívat to, co nemáme ve své moci. Je jedním z nejvýznamnějších německojazyčných básníků zejména proto, že se ve svých básních dodnes vrací do odkouzleného světa tajemství.