O pravdivosti a svobodě obrazů
ků. Umělec tím odmítá budovat auru čehosi tajemného a posvátného, aby se z obrazů nestávaly novodobé abstraktní, a proto univerzální fetiše, před nimiž se sluší myšlenkami ustrnout a pokleknout. Jaromír Novotný odmítá falešnost takové adorace obrazu a zdůrazňuje, že to není nic než pár kousků dřeva potažených organzou a kus černého skla.
Je to dvojaká hra: umělec přiznává materiální pravdu obrazů, která není ani trochu záhadná. A přece je to reakce na vědomí toho, nakolik jeho obrazy mají intelektuální až duchovní potenciál, nakolik mohou vést jak k přihlouplým řečem o spirituální atmosféře, tak k smysluplným úvahám o poznatelnosti světa a schopnostech našeho vnímání. Je to podobné s tím, když Mark Rothko odbýval žasnoucí tazatele po tom, jak dosáhl emocionálně vypjaté hloubky, slovy: „Je to jen barva.“I on si však byl vědom toho, že nejednoho diváka jeho „jen barvy“přivádí do extatických stavů. Podle vlastních slov usiloval o zpřítomnění základních lidských emocí jako tragédie, extáze, odsouzení. Je to jen barva na plátně… A u Novotného jsou to „jen“dřeva, nitě, sklo, organza. Přiznávaná materiálnost, tato strategie pravdivosti, jim přidává na působnosti, avšak tím se díla nevyčerpávají, protože současně jsou reflexí složitého světa.
V obou případech střídmost a uměřenost neznamenají redukci prožívaného světa na lehce uchopitelnou tezi, naopak je v ní přítomná náročnost onoho světa – a to ta dílamůže pak činit tak přitažlivými.
Klamané oko
O deset let mladší Vladimír Houdek (* 1984), který v roce 2013 absolvoval malbu u Vladimíra Skrepla na pražské AVU a rok předtím se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, na svých posledních výstavách opustil básnické názvy děl. Připomeňme je: Hmota z délky ohybu (Národní galerie Praha, 2013), Řeřavý úběl (pražská Polansky Gallery, 2013) či Kanoucí šíře (ostravské PLATO, 2014). Opustil je ve prospěch univerzálních pojmů: Levitace (Kunsteverein Lübeck, 2015), Reakce (Galerie Kai Erdamnn Hamburg, 2015). A právě takový je i název probíhající výstavy – Interakce; instalována je v Polansky Gallery, která autora zastupuje.
Změna přišla mimo jiné – jak lze vysledovat z výše uvedeného výčtu – v souvislosti s přibývajícím ohlasem autorovy tvorby a s výstavami v zahraničí, protože v tom případě nedává dost dobrý smysl rozeznít bohatost a libozvučnost českého jazyka. Současně změna je inspirována snahou nevést směr uvažování diváka slovy, nýbrž výlučně obrazy. Jsou to slova zavedeného mezinárodního jazyka umění, který je natolik univerzální, až je prakticky bezobsažný, neboť zahrnuje všechno a nic.
Obrazy na současné výstavě překvapí v prvé řadě přidáním výrazných barev. Poslední roky Vladimír Houdek výrazně utlumil svou paletu a jeho barevné spektrum se omezilo na šedavé barvy a základní kontrasty bílé a černé. Přitom se však o malíři nedá říci, že by mu někdy šlo o malbu asketickou: vždy dbal na upoutání pozorovatele. Předkládá mu skládané, převracené či spletené tvary vždy pečlivě a bohatě provedené, aby přesvědčivost prostorové iluze byla co nejsilnější. Vychází ze staré obrazové tradice trompe l’oeil, tedy klamání oka. Smyslem takových obrazů je ukázat technické dovednosti malíře a předvést malbu smyslově požitkářskou, která se za svou obrazovost ani náznakem nestydí. Jejich předností je srozumitelnost a široká přístupnost, aniž by se stávaly banalitou.
Jednou z hlavních nosných linií Houdkovy tvorby je to, že přes vstřícnost k divákovi je prostorová situace na obrazech nejasná. Skutečný rozsah obrazu je jasně definován rozměry podložky, jejíž přesnou linii okraje Vladimír Houdek zpravidla překračuje do stran rámu, na němž je plátno nataženo, a činí ji tak nečitelnou. Avšak to je spíše poznámka pod čarou. Centrální tvar se vznáší zpravidla v kruhu a ten sám se nachází obklopen šedavým či hnědavým neurčitým pozadím. Přeloženo do slovního popisu: skutečnost obrazu nabízí více prostorových vztahů – jednotlivé části v něm se spojují a spoluvytvářejí vazby, v nichž něco se nachází před a za, pod a nad a není při veškeré čitelnosti obrazu jasné, zda se kruh vznáší, leží nebo propadá.
Umělec v minulosti nejednou zmínil, nakolik podnětní jsou pro něj slavnímalíři minulosti. Na posledních obrazech je přiznaný dialog s op-artem, především britskou malířkou Bridget Rileyovou a zvláště její ranou tvorbou. Zatímco op-art si zakládal na strojové přesnosti malby, na Houdkových obrazech se snadno najdou chyby a skokové návaznosti. Roztančené linie jsou tištěné a na obrazech lepené. Tyto linie zde také nejsou hlavním motivem, doplňují centrální tvar a reagují na jeho pohyb.
Vladimír Houdek chce přebít obrazovou dobu jejími vlastními prostředky: usiluje o zahlcení divákovy mysli skrze jeho oči. Využívá k tomu efekty optických klamů, spletité formy a tvary často nalezené na internetu. Jeho díla se zpětně do virtuálního prostoru zapojí, a ačkoli reprodukce nenahradí setkání s originálem, jsou dostatečně vypovídající afunkční. Obrazy se váží rovnocenně jak přímo ke skutečnosti, tak k jejímu obrazovému záznamu. To v galerii přiznává přes celou výšku stěny natažený pruh kreseb a fotek, které jsou v takové podobě vystaveny vůbec poprvé. Obrazy jsou umným balancováním na hraně: v nahodilosti přicházejících obrazů si musí zachovat vlastní svobodnou hru s nimi, neupadnout v pouhý vizuální spektákl při soupeření s nimi.
Pro srovnání: Jaromír Novotný se od obrazového přívalu stahuje k materiálu, který se snaží odhmotnit, k barvě, která nezakrývá švy šití, ani předměty za ní. Usiluje o angažování tělesného vnímání obrazů, byť skrze pohled. Reprodukce jeho obrazů selhávají a nemohou nikdy nahradit postupné odhalování jedinečné proměnlivosti jeho obrazů.
Obrazy jsou všude kolem nás a množí se nezadržitelně díky možnosti sdílet jejich pomocí aktuální životní situace ve virtuálním prostoru. Na příkladu dvou nynějších pražských výstav – Jaromíra Novotného a Vladimíra Houdka – lze vidět, že kvalitní malba má smysl právě proto, že obrazy jsou všudypřítomné. V obrazech těchto tvůrců se totiž skutečnost neztrácí. O Jaromíru Novotném lze říci, že není snadné mezi současnými českými malíři najít srovnatelně rozvinutou obrazovou inteligenci
Inteligence svého druhu
Oba přístupy mají svá úskalí: na jedné straně přílišné estétství, vedoucí k zmrtvělé intelektuální ekvilibristice, která pomíjí obrazovost obrazů ve prospěch spekulace. A na druhé straně inklinace k formě natolik spektakulární, že vizuálně a významově přehluší vše ostatní a z obrazu se stane pouhá dekorace pobře uplatnitelná v lobby bohatých firem.
Jak Jaromír Novotný, tak Vladimír Houdek těmto pastem zatím podle mého soudu zdárně uhýbají. Jejich obrazy nejsou vystavěny jako vědecký argument, ani nejsou filozofickými tezemi. Je to umělecká tvorba dokládající vyspělé myšlení o světě skrze obrazy. To podstatné nesdělují slova, ta za obrazy zaostávají, protože vymezují pouze jednu možnost pohledu. Je to vlastní inteligence obrazového myšlení, jež stojí za kvalitou těchto děl. A troufám si říci, že zvláště v případě tvorby Jaromíra Novotného není snadné mezi současnými českými malíři najít srovnatelně rozvinutou obrazovou inteligenci.
Jaromír Novotný: Tělo malby Galerie Hunt Kastner, Bořivojova 85, Praha 3. Výstava trvá do 18. února 2017.
Vladimír Houdek: Interakce. Kurátor Oliver Zybok, Polansky Gallery, Veletržní 45, Praha 7, výstava trvá do 4. března 2017.