Pro lenochy
Když se nakupuje jen pro jediné příští jídlo, posoudit zralost či čerstvost podle vůně nebo hmatem už není možné a ani nutné. Řešíme pouze, na jaký z těch v různých stupních zpracovaných pokrmů zrovna máme chuť. S potravinami ztrácíme kontakt, čímž se ochuzujeme i o smyslový prožitek ze zpracovávání surovin.
Nemáme čas. Opravdu?
Hájíme se tím, že na to, abychom si recept vyladili k dokonalosti a vaření si i trochu užili, v dnešní uspěchané době nemáme čas. Jenže čísla naznačují spíše opak. Průměrná pracovní doba činí čtyřicet hodin za týden, při zohlednění dovolené a svátků navíc pracujeme pouze třicet sedm týdnů. Na začátku minulého století lidé pracovali týdně třeba i pětašedesát hodin, v továrně nebo na poli, bez náro- ku na placenou dovolenou. Denně trávíme v průměru bezmála tři čtvrtě hodiny na Facebooku a ještě více před televizí, velký kus práce odvádějí pračka a myčka, do našich domovů se stěhují roboti, kteří za nás vysávají podlahu nebomyjí okna. I v kuchyni se zabydlely stroje a nástroje, které nám pomáhají strouhat, krájet, sekat, šlehat, hníst či péct. Přesto stále žehráme na nedostatek času.
Podle německých vědců dnes na jedno jídlo v průměru vynaložíme osm minut nákupu a přípravy. Před dvaceti lety to bylo čtvrt hodiny, v roce 1974 třicet minut a v roce 1934 dvě a půl hodiny. Tehdy tuto práci nesly na bedrech výhradně ženy, zatímco muži vydělávali na živobytí a vedli světové války. Po té poslední ženy nastoupily do placených zaměstnání. Jenže zatímco soustružník Zdeněk šel po práci na pivo, jeřábnici Zdenku čekala druhá šichta doma. Jak překonat hluboce zakořeněné tradice, navíc když to od jedné strany vyžaduje vzdát se svých privilegií? Nejlépe se o to ani nepokoušet a pomoci si trikem, v tomto případě mechanizací domácnosti a zefektivněním vaření.
V padesátých letech tedy začal vývoj všemožných polotovarů a předem připravených jídel. „Zpočátku bylo velmi obtížné za- jistit průmyslovou výrobu a přijatelnou cenu těchto potravin“, říká Martin Franc, vedoucí oddělení dějin Akademie věd Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, historik každodennosti. „Existovala u nás speciální distribuční síť pro obalované sýry na smažení, pokrmy z mletého masa nebo obalované řízky, o které byl největší zájem.“Dříve narození mají jistě
Optimalizace chuti
Už v roce 1957 se na českém trhu objevily první polévky v sáčku, klasická gulášová, hrachová se slaninou, slepičí a flíčková. V západoněmeckých domácnostech se mezitím rozšířily mrazáky a s nimi trend mražených polotovarů. Když v roce 1970 společnost Dr. Oetker uvedla na trh první mraženou pizzu s mozzarellou, mortadelou, rajčaty a paprikou na syrovém těstu v hliníkové misce, okamžitě se z ní stal trhák, kterým její modernější variace zůstávají i o půlstoletí později. Kromě produkčních procesů ale museli výrobci polotovarů „optimalizovat“také chuť. S láskou a péčí připravené jídlo z čerstvých surovin chutná jinak, než když do zásobníků nasypete průmyslově zpracované suroviny a zapnete výrobní linku na plný výkon.
Navíc se to v průmyslových potravinách hemží umělými barvivy a látkami zvýrazňujícími chuť. Jedním z nejrozšířenějších a také nejkontroverznějších aditiv je glutamát sodný, který se začal přidávat skoro do všeho, co lze jíst – ať už přiznaně pod zkratkou E621, anebo schovaný za souslovím „výtažek z kvasničného extraktu“. V levnějších potravinách a polotovarech je glutamátu víc než dost, stejně jako dalších nutričně problematických složek, především cukru, soli a nevhodných tuků. Mnoho spotřebitelů to neřeší a jogurt se skutečnými jahodami a bez barviva jim připadá fádní.
Stejně tak je ovšem čím dál více lidí, kteří o jídle přemýšlejí. Také oni by si třeba tu a tam koupili již skoro hotový pokrm, pokud by nemuseli příliš slevovat z chuti a kvality. Právě na ně nový trend předem připravených polotovarů cílí. Fakt, že oloupaná cibule a na kostičky nakrájená mrkev jsou tak trochu zvrácenost, nejspíš za chvíli nebude nikdo řešit. Stejně jako tomu bylo kdysi u polévek z pytlíku.