Kontinenty Antonína Přidala
BŘETISLAV RYCHLÍK
Chce-li se někdo časem pokusit o politický článek,“pravil pan profesor přísně, „musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení.“„Tak podruhý šádný myšlenky?“zeptal se pan Kaplan. „Jenom sprostý fakty?“„Jen prostá fakta, pane Kaplane.“
Psát prostá fakta do vzpomínky na Antonína Přidala nejde lehce. Svět, který s ním odchází, měl tolik svébytných a nevšedních kontinentů, že se nad tím tají dech. My, jeho vděční čtenáři, mu děkujeme za to, že nás přizval svými překlady na dobrodružné putování krajinami Hellera, Updika, Singera, Chestertona, Garcíi Lorky, Rexrota. Za nejpopulárnější překlad humoristické knihy Lea Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád. Za pozvání do krajin jeho vlastní poezie i zcela mimořádných rozhlasových a nedoceněných divadelních her. Jak se kongeniálně setkaly jeho překlady nonsensových limeriků Edwarda Leara s fantazií režisérky Evy Tálské a poetikou Divadla Husa na provázku. To v hnusných časech, kdy Přidal mohl publikovat jen pod cizími jmény: „Dával jste do nějaké práce maximum toho, co umíte, a nesměl jste se k ní hlásit.“
V občasníku Divadelní fakulty JAMU, kde Přidal založil a dvacet let vedl Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky, se vyznal ze smyslu své pedagogické mise, což je úhelný kámen jeho odkazu: „Na jaře 1990 jsem měl na vybranou mezi anglistikou na univerzitě a Divadelní fakultou JAMU. Ta se obnovovala, byla otevřená novým nápadům a lidem, kteří měli co nabídnout. Nebránila jim v rozletu, a byl to skutečně rozlet, žádné kodrcání ve starých kolejích. Dodnes mě zamrazí, když si představím, že bych šel tenkrát učit někam jinam.“
Nakonec je nutno připomenout ještě jednu jeho myšlenku. Že jsou „jisté meze, za kterými se slušný člověk mění v postavu bez charakteru, ke všemu svolnou, za nic se nestydící“. V lednu 1989 byl z prvních, u jehož bytu jsem zaklepal s peticí za propuštění vězněného Václava Havla. Bez mrknutí oka to spolu se ženou podepsali. Těch lidí bylo v celém Československu kolem sedmi stovek.