Berlinale se tváří vážně
V německé metropoli dnes začíná 67. ročník mezinárodního filmového festivalu, obejde se bez hollywoodského třpytu
Letošní Berlinale nesází na hvězdy ani hollywoodský glamour. V programu nejsou nové kasovní trháky a v seznamu přijíždějících herců najdeme sice Kristin Scott Thomasovou nebo Catherine Deneuve, Richarda Gerea či Bruna Ganze a Hannu Schygullovou, ale to jsou opravdu hvězdy starší generace. Berlinale je známé tím, že tu diváci na slávu moc nedají a v ledovém počasí se nikomu nechce postávat u červeného koberce – přece se ale festival dosud nikdy bez amerických celebrit neobešel. Letos Berlín sází na veličiny autorského filmu, na filmové nováčky a na témata, která hýbou světem. Podle ředitele festivalu Dietera Koslicka například na obavy z nečekaného vývoje ve světě, kdy je globalizace na ústupu a nacionalismus na vzestupu.
Čeká se na Trainspotting i na nového Kaurismäkiho
Úvodní soutěžní film Django je dílem vynikajícího, ale mimo svou vlast málo známého francouzského producenta a scenáristy Etienna Comara ( O bozích a lidech, Můj král). Vypráví příběh slavného jazzového kytaristy Djanga Reinhardta a jeho pronásledování za nacistické éry ve Francii.
Nejočekávanějšími snímky jsou novinka Akiho Kaurismäkiho Druhá strana naděje, dále pokračování Trainspottingu od Dannyho Boyla ( T2 Trainspotting) a také snímek Ana, mon amour od Calina Netzera, rumunského držitele Zlatého medvěda za film Pozice dítěte.
Díky Agnieszce Hollandové se také v soutěži objeví česká stopa – spoluscenáristou jejího nového filmu Přes kosti mrtvých je Štěpán Hulík ( Hořící keř, Pustina) a jednu z důležitých rolí v něm hraje Miroslav Krobot.
Snímek omladém KarluMarxovi přiveze haitský režisér Raoul Peck, nový film tu mají maďarská poetická filmařka Ildikó Enyédiová, Britka Sally Potterová či velice zajímavá portugalská filmařka Teresa Villaverdeová. V soutěži se tedy často objevují hlavně jména režisérů, kteří formovali světový autorský film od osmdesátých let a nikdy nepatřili k mainstreamu.
Na rozdíl od předsedy poroty hollywoodského režiséra původem z Nizozemska Paula Verhoevena. Ten má na kontě mimo jiné snímky Základní instinkt, Robocop a naposledy velký úspěch se snímkem Elle. Pokud jde o světová jména vázaná na vysoké rozpočty, výjimkou v soutěži je snad jen Volker Schlöndorf, bez jehož vždy kvalitní a zároveň divácké novinky se skoro žádné Berlinale neobejde.
Češi se pochlubí Masarykem
Český film na Berlinale pamatuje i lepší roky. Letošním největším úspěchem je uvedení Ševčíkova Masaryka v sérii Berlinale Special, což je nesoutěžní přehlídka zajímavých a nekonformních filmů, promítaná ve východoberlínském kině International, hodně sledovaná místním tiskem. Úspěchem je rozhodně i uvedení česko-slovenského snímku Ivety Grófové Pátá loď v sekci Generace K plus.
Německo je dnes vážné a odpovědné na všech frontách a patrně se to projeví i na Berlinale – poté, co Zlaté glóby převálcoval únikový a upřímně řečeno nanicovatý muzikál La La Land, který teď míří k Oscarům, je to zajímavá zpráva: znamená to, že Hollywood, tradičně dobrý partner Berlinale, opravdu nic zajímavého nenabízí? Dá se jeden z největších světových festivalů ještě koncipovat hlavně se zápalem pro současné dění, jako pokus o jeho analýzu autorským pohledem?
Může to skončit stejně nudou i nadšením. Ovšem Berlinale má oproti Cannes jednu výhodu. Je to festival pro domácí publikum, kultivované, naladěné korektním záměrům i ve chvíli, kdy se našinci klíží oči. Ano, v Berlíně vydrží diváci na filmových dokumentech a esejích, z nichž by všude jinde lidé odešli. V programu má své místo dokument o Rusy vězněném ukrajinském filmaři Olegu Sencovovi, gruzínské politické drama ze sovětské éry, filmy z opomíjených afrických i asijských zemí, reflexe vztahu k domovu či krajině. V nonkonformní sekci Forum je ze třatřiceti snímků plných patnáct debutů. Na festivalu mají své místo i aktivity pro uprchlíky, s nimiž se město Berlín naučilo pracovat beze strachu navzdory prosincovému atentátu.