Sen o říši krásy rozpačitě
Uvedení hry Jiřího Karáska ze Lvovic Sen o říši krásy souborem Depresivní děti touží po penězích ve Venuši ve Švehlovce by se dalo nazvat divadelní událostí. Drama „kultovního“autora, čelného představitele dekadentní větve českého symbolismu, je osobitým dílem, jež náleží k typu básnického dramatu vznikajícího v období fin de si`ecle.
Zasazeno do exotického čínského prostředí, zpracovává (jak si všiml literární vědec Jiří Kudrnáč) ústřední pojem dekadentní estetiky, krásu, která zde představuje jakési božstvo, vládnoucí císařství, a ústřední konflikt dramatu spočívá v tom, že stávající panovník, který zjišťuje, že stárne a pozbývá na kráse, má být nahrazen panovníkem novým, mladším a krásnějším.
Těžiště hry se nenachází v dramatickém rozvinutí příběhu, ten je potlačen na minimum, ale v psychologickém portrétu postav a především v impresionistické evokaci prostředí a nálady příběhu. Statická, jen obtížně divadelně realizovatelná hra je přitažlivá zejména tím, jak zachycuje „nezachytitelné“. Sám autor nicméně v jedné své stati vytyčoval jako ideál takové drama, které nebude potřebovat jeviště a bude žít pouze v knize…
Režisér Jakub Čermák se snaží Karáskovu hru ztvárnit výsostně poetickými prostředky. Ze své práce zcela eliminuje jindy u něj obvyklý humor; inscenaci noří do soustředěného, kontemplativního výrazu; hraje se pomalu a obřadně, za vydatné pomoci světelné a projekční práce. Ke zpřítomně- ní tématu krásy a její prchavosti si vypomáhá citováním tematicky blízkých děl: Wildeova Obrazu Doriana Graye, Byronova dramatu Manfred a zejména Viscontiho filmovým zpracováním Mannovy Smrti v Benátkách: v úvodu inscenace vidíme na plátně v pozadí scény běžet, za zvuků Mahlerovy hudby, smyčku se sekvencí „anticky dokonalého“mladíka Tadzia, namáčejícího si svou nohu v moři a chystajícího se do tohoto moře vstoupit, a také v dalším průběhu inscenace se s touto „ikonickou“postavou (její siluetou) pracuje.
Potřebnou, či lépe řečeno nezbytnou divadelní iluzi se však režisérovi nedaří vytvořit. Důvo- dů je víc. Na vině je již samotný prostor Venuše ve Švehlovce: sice s nepochybným geniem loci, ale oprýskaný, zašlý a v principu nedivadelní, který jako by nás stále strhával do reality a zabraňoval plně se poddat divadelnímu kouzlu. Střídmá a málo vynalézavá je práce s ústřední rekvizitou – s textiliemi (látkami), do nichž se herečky různě balí; nefunkčně se pracuje s mikrofony, do kterých herci občas hovoří; a nepřesvědčivý je i samotný projev pětice vystupujících – hereček, které ztvárňují všechny (mužské) postavy hry: Vandy Hybnerové v roli starého císaře, Josefíny Duškové jako nového císaře a trojice Radka Fidle- rová, Hana Müllerová a Zoja Oubramová, která tvoří jakýsi chór zbylých postav.
Herectví schází, snad s výjimkou Hybnerové, napětí, přesvědčivost; zahrát ostatně jen málo jednající figury, které vedou převážně monology, v naprosto vážné, do „psychologických hlubin“ponořené stylizaci není vůbec snadné. Čermákova režie, pracující jen s minimem prostředků, sklouzává ke klišé lyrického divadla: k procítěně se tvářícímu „vážnu“a „poetičnu“, kterým se však náležitou atmosféru, až na pár drobných okamžiků, nedaří vyvolat.
Problematický je konečně i režisérův výklad textu. Zánik říše krásy je v Karáskově hře způsoben „změnou paradigmatu“, kterou přináší nový císař: diktát krásy nahrazuje (křesťanskou) láskou k bližnímu, soucitem s ním; v inscenaci však ke srozumění nového císaře se starým dochází opět jen prostřednictvím krásy (starý císař, jenž pozná krásu nového císaře, se k němu nakonec něžně vine, „přijímá“jej) a zánik říše tu vyvolává toliko následné zavraždění nového císaře sluhou starého císaře, který se mstí za to, že starý císař byl sesazen z trůnu. Tím se však filozofická rovina hry redukuje na pouze estetickou.
Jiří Karásek ze Lvovic: Sen o říši krásy
Autor je divadelní kritik