Bankéř, který věří v třetí cestu
Emmanuel Macron představuje alternativu mezi rozštěpenými socialisty a aférou zmítanými konzervativci
Před nástupem do vlády před dvěma a půl lety ho nikdo neznal, dnes je hlavním favoritem francouzských prezidentských voleb. Devětatřicetiletý liberál Emmanuel Macron sice ještě ani nezveřejnil svůj program, i tak je ale v očích milionů Francouzů a také Evropanů nadějí a potenciální hrází proti vítězství euroskeptické nacionalistky Marine Le Penové.
Když vloni založil hnutí En Marche! (Vpřed!), začali se jeho stoupenci podrobně ptát lidí na jejich přání, priority a starosti. Pomocí analýzy dat za použití nových technologií získal Macron cenné údaje o problémech země, které leží Francouzům na srdci nejvíce.
Hnutí získalo během pár měsíců 170 tisíc členů a podle jeho šéfů organizuje každý týden na 600 (!) různých setkání – od velkých mítinků až po posezení ve vesnické hospůdce organizované místním referentem. Čerstvý politický vítr, který se Macron snaží přinášet, baví i média. Bývalý ministr hospodářství je nyní prakticky všudypřítomný a novináři podrobně popisují každý jeho krok.
Ani vlevo, ani vpravo
Macron pochází z lékařské rodiny z Amiensu v severní Francii. Oba rodiče se hlásili k levici a nynější prezidentský kandidát své levicové kořeny nijak neskrývá. Zároveň ale tvrdí, že on sám a jeho hnutí nestojí ani vlevo, ani vpravo a toto tradiční dělení politické scény považuje za zastaralé. Hlavní dělicí linie podle něj nyní vede mezi progresisty (jako je on) a konzervativci.
Jako skvělý student z dobré rodiny pokračoval po maturitě na elitní vysoké škole ENA pro budoucí úředníky. „Byl charismatický, vynikající řečník s profilem Baracka Obamy,“popsal svého tehdejšího spolužáka Julien Aubert, dnes poslanec pravicových Republikánů.
K Macronově příběhu neodmyslitelně patří i jeho osobní život, který se váže právě ke studiím – ale už k těm na soukromém gymnáziu v Amiensu. Tam poprvé potkal svoji budoucí ženu, o dvacet let starší profesorku francouzštiny Brigitte Trogneuxovou, která také vedla divadelní spolek, do něhož milovník literatury tehdy docházel. Trogneuxová později časopisu Paris Match vylíčila, jak jí Macron ve svých 17 letech vyznal lásku: „Ať uděláte cokoliv, vezmu si vás,“slíbil a svůj slib v roce 2007 splnil. Nezvyk- lý svazek příliš neschvalovali rodiče, a tak Macron odešel raději do Paříže, kde našel zastání u své babičky. Tento příběh mu spolu s jeho vzhledem vynáší přízeň u mnohých voliček.
V nelibosti spolustraníků
Po studiích, která skončil s vynikajícím prospěchem, začal pracovat nejdříve na ministerstvu hospodářství, po několika letech pak přešel do investiční banky Rotschild. V roce 2012 se stal hlavním zprostředkovatelem v obřím obchodu mezi společnostmi Nestlé a Pfizer, což ho vyneslo mezi milionáře. Odměna tehdy činila asi dva miliony eur (asi 56 milionů korun). Krátce poté si ho vzal nově zvolený prezident François Hollande do svého týmu, přestože ještě během kampaně o sobě prohlašoval, že je „nepřítelem světa financí“.
Sám Macron tvrdí, že nikdy neplánoval studia na elitní škole ENA, práci v bankovnictví ani vstup do politiky. Když se mu ale takové příležitosti naskytly, sáhl po nich. Stejně jako po křesle ministra hospodářství, které mu o dva roky později Hollande nabídl. Už tehdy se stal Macron terčem kritiky mezi socialisty – dráždil je svojí byznysovou minulostí i tím, že se dostal do vlády, aniž by kdy prošel volbami nebo měl důležitou pozici ve stranickém aparátu.
A nelibost straníků pokračovala i během dvouletého vládního angažmá. Zákon Macron, pojmenovaný po svém tvůrci, vyšel totiž vstříc byznysu a liberalizoval některé obory, jako je nákladní doprava nebo notářství. I přes značný odpor levicového křídla strany prosadil Macron také právo mít častěji otevřeno v neděli. Zuřivé reakce pak vyvolal jeho výrok, v němž stávkující lidi propuštěné z oceláren označil za analfabety. Za něj se ale omluvil.
Jeho prosazování takzvané třetí cesty – podobně jako u Billa Clintona či Tonyho Blaira – z něj udělalo „pravičáka a globalizovaného kapitalistu“v očích socialistů a „povrchního a falešného politika“v očích pravice.
Ve stejném kurzu pokračuje i v nynější kampani. Plánuje například liberalizaci 35hodinového pracovního týdne, zatímco konzervativec François Fillon by ho ihned zrušil a socialista Benoît Hamon by ho naopak nejraději ještě zkrátil. Jako liberál se projevuje i ve společenských otázkách a na roz-
V době, kdy se v Evropě staví zdi a debatuje o konci Schengenu, se Macron nebojí zastávat uprchlíků a chválit politiku Angely Merkelové
díl od svých soupeřů se hrdě hlásí k evropanství a na jeho mítincích vlají jak vlajky francouzské, tak i ty modré se zlatými hvězdičkami.
V době, kdy se v Evropě staví zdi a debatuje o konci schengenského systému, se Macron nebojí zastávat uprchlíků a chválit politiku kancléřky Angely Merkelové. Obhajuje také právo nosit muslimský šátek na univerzitách a nevidí jako nutnost zpřísňování zákonů. Stačí prý „respektovat na veřejnosti pravidla“.
Pozici třetího muže stojícího mimo zavedený politický systém, který slibuje „obnovu“a „reformu“, mu ještě ulehčily události posledních týdnů. Skandál s údajným fiktivním zaměstnáváním manželky silně poškodil Republikána Fillona a výhra Hamona v socialistických primárkách mu zase výrazně přiblížila voliče levého středu, pro něž je Hamon příliš radikální.
Milovník filozofie a klasické hudby na straně jedné a fanoušek fotbalu a amatérský kick-boxer na straně druhé má reálnou šanci stát se vůbec nejmladším pánem Elysejského paláce. Čeká ho ale ještě dlouhá cesta – za 73 dní se může přihoditmnohé, nedávný favorit Fillon by mohl vyprávět.