Plán, jak zlevnit vodu: nižší daň

Pokles DPH má zajistit i více peněz na obnovu sítě

PRAHA České domácnosti patří v Evropě k těm, které nejvíc šetří při roztáčení kohoutků. K nižším cenám vody to ale nevede, protože náklady na provoz trubek s menší spotřebou neklesají, naopak se zmenšuje výdělek dodavatelům, což se paradoxně projeví zdražením.

Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) proto dává dohromady plán, díky němuž mají být Češi motivovaní k zodpovědnému chování a současně se nastřádají prostředky na nezbytné investice do sítě.

Plán spočívá ve snížení DPH na vodné a stočné. Sazba dnes činí 15 procent a nově by měla spadnout na deset.

„Bylo by to fér. Zajistilo by se tím, aby voda nezdražovala, dokonce by se dalo i zlevnit. Nutnou podmínkou ovšem bude, že efekt pro koncového zákazníka nikdo po cestě nezkonzumuje,“potvrdil LN Brabec.

Předběžné propočty ukazují, že by šlo až o 1,7 miliardy ročně. Pokud by se nepromítly rovnou do nižší ceny, směřovaly by do fondů, z nichž se platí obnova trubek, kanálů a čističek.

Do vodohospodářské sítě se v České republice dlouhé roky investovaloméně, než by bylo zapotřebí. Zvláště v malých obcích v odlehlých lokalitách starostové nezdražovali vodu, aby nedostali lidi do situace, kdy by už cena pro ně byla příliš vysoká. Jenže peníze pak obcím chyběly a stále chybějí na to, aby se ze zastaralé sítě udělala efektivní soustava s nízkými ztrátami.

Pro Brabce i ministra financí Andreje Babiše (ANO) je prioritou, aby to při snížení DPH na vodu nedopadlo, jako když vláda zavedla nižší sazbu u léků či knih. Stát sice začal inkasovat méně, ale zákazník to na účtence nepoznal.

„Chceme zajistit, aby z toho profitovali občané, ne aby peníze ze snížené DPH šly do kapsy dodavatelům vody,“dodává Babiš.

Na rozdíl od léků s knihami má ministerstvo financí v tomto případě nástroj, jak si využití snížené sazby pojistit. To, kolik stojí voda, úřad pravidelně reguluje takzvaným cenovým výměrem – určí, co se smí počítat do zisku nebo oč se dá snížit daňový základ.

„Voda by pak neměla zdražovat, dalo by se i zlevnit. Podmínkou bude, že efekt pro koncového zákazníka nikdo po cestě nezkonzumuje.“

Brabcův návrh je dalším krokem v rámci širší debaty, která se v posledních dvou letech kolem vody rozpoutala. Úvodním popudem byl návrh ministerstva životního prostředí, aby se zdražila podzemní voda. Ta představuje strategičtější a dlouhodobější zásobu nenahraditelné tekutiny než její povrchová varianta, přesto je podstatně levnější a na ceně dlouhodobě stagnuje.

Tento nápad Brabcovi neprošel, ale od té chvíle je vodě věnována pozornost, jakou si zasluhuje. Obce, ministerstva i provozovatelé sítě si začali více uvědomovat, že je zapotřebí nastavit podstatně efektivnější hospodaření, aby se do budoucna nevytvořil neúnosný dluh na zanedbané síti trubek. Už tak na nich deficit je.

„Odhaduje se, že reálné investice do obnovy sítě by se měly pohybovat mezi čtrnácti a dvaceti miliardami ročně, ale plyne tam miliard sotva deset,“vypočítává Brabec.

V nejzazší variantě by pak do pěti až deseti let nastal scénář, kdy by musel stát nalít do potrubí sumu se spoustou nepříjemných nul, aby se kohoutky v domácnostech netočily naprázdno.

41 haléřů z každé koruny

Samo o sobě by pětiprocentní snížení daně z přidané hodnoty s podfinancovaností sektoru nic moc neudělalo, ale ve spojení s dalšími uskutečněnými či plánovanými kroky má šanci docílit výsledku. Že je to úvaha správným a rozumným směrem, potvrzuje i Oldřich Vlasák, ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací, které zastřešuje většinu českých vodohospodářů.

„Je to dobrý nápad pro obyvatele, předpokládám, že se to promítne do koncové ceny. Vracíme se tak na hodnotu, která už tu před několika lety byla. Změna se nepromítne přímo do zásob na investice, ale vzniklý polštář umožní, aby na obnovu s rozvojem zbylo víc prostředků, aniž by se vodné se stočným muselo zvyšovat,“sdělil LN Vlasák.

Oproti sousedním státům má Česká republika daňovou sazbu na vodu skutečně vyšší, například vedlejší Rakousko pracuje se sedmi procenty. Navrhovaná desítka tu platila v letech 2010 a 2011, pak poskočila na čtrnáct a už pátým rokem se drží na patnácti. Z pohledu zákazníka to znamená, že z každé koruny, kterou zaplatí na vodném a stočném, se státu vrací 41 haléřů. V částce nejsou jenom daně, spadají tam i další poplatky, například za odběr povrchové a podzemní vody nebo za vypouštění odpadních vod.

Velmi nenápadně už na začátku letošního ledna vstoupila v platnost jiná „vodní“novinka, která také zapadá do série opatření, jimiž chce stát se samosprávami docílit racionálního hospodaření.

V drtivé většině případů jsou vlastníky vodovodní infrastruktury obce a až z 80 procent pronajímají síť soukromému provozova- teli. Ten zajišťuje veškerý chod, údržbu, havarijní opravy i výběr poplatků. Zmíněná novinka v cenovém výměru se týká všech nových a obnovovaných smluv mezi majiteli a provozovateli.

„Když to hodně zjednoduším, už není možné snižovat si daňový základ o majetek, který provozovatel nevlastní. Bylo to legální, bylo to hojně využívané a už to nebude možné,“dodává ministr životního prostředí s tím, že zisky provozních firem jsou často přiměřené, ale navyšování „nad plán“se odehrává právě přes odpisy.

Druhá již platná novinka v cenovém výměru přináší povinnost, aby se všechny již uzavřené smlouvy nejpozději do konce letošního září otevřely. Kontrakty se uzavíraly mnohdy před více než dvaceti lety a státem nařízená revize dává obcím možnost, aby si vyjednaly lepší podmínky. Například aby nově nastavily, kolik přesně peněz musí jít ročně do obnovy sítě nebo o kolik procent se za každých dvanáct měsíců sníží ztráty. V těch se Česká republika od revoluce hodně zlepšila, po období komunismu zůstalo potrubí, z něhož cestou unikalo až čtyřicet procent vody. Dneska je číslovka na šestnácti procentech.

Smlouvy se už otevírají, provozovatelé do toho jdou docela ochotně, protože by rádi od starostů dostali smlouvy na další roky. „Například na Olomoucku se změnil kontrakt ve prospěch vlastníka, aniž by původní smlouva skončila. Je to o odvaze vlastníků přijít s novými požadavkem,“doplňuje Vlasák.

„Vzniklý polštář umožní, aby na obnovu s rozvojem zbylo víc peněz, aniž by vodné se stočným muselo růst.“

Dědictví 90. let

Co se týče počtu majitelů sítě, představuje Česká republika nepříliš šťastné unikum. Vlastníků je více než 6200 a k tomu je potřeba přičíst ještě přes 2500 provozovatelů. Tak obrovská množina se svízelně koordinuje. Roztříštěnost vznikla v 90. letech, kdy stát privatizoval vodu do rukou obcí a mnohé z nich ji přepustily dál soukromému majiteli.

Přesto stát v poslední době zodpovědnost přijal. Vedle přísnějších cenových výměrů se role zastřešující instituce ujalo ministerstvo zemědělství. Jeho odborníci už více kontrolují, jestli si obecní vlastníci vytvářejí dostatečný fond, aby zaplatili nutné investice do sítě. Také se konečně začala sbírat data, letos na zemědělství zpracovávají údaje od prvních pětatřiceti společností.