Dobroděj a pontifex gospodin Dušán
Dušan Karpatský, překladatel, editor, literární vědec, kroatista a „volný diplomat“, zemřel náhle minulý týden ve věku 81 let. V říjnu roku 2016 byl uveden do překladatelské síně slávy Obce překladatelů.
latá vlídná tvář a nakrátko střižené šedivé vlasy, neobyčejně akční a schopný v realizaci knižních či překladatelských nápadů i v jejich dotažení do konce. Šarmantní i ochotný se podílet na každém kvalitním literárním „podniku“a ovládající umění seznamovat lidi, kteří se v pravou chvíli mají potkat. A především – myslí a srdcem rovnoměrně rozkročený mezi Čechy a Charvátsko, jak s oblibou po staru pojmenovával Chorvatsko. Vracel se tam často – za přáteli, fascinován světlem Jadranu, dobrou poezií i pažským ovčím sýrem.
Smysl Karpatského tvůrčího usilování (překladatelského, editorského, diplomatického, cestovatelského) zahlížím právě v onom zprostředkování a přemosťování. Dušan byl kdysi výstižně nazván pontifikem – stavitelem mostů na březích dvou kultur, charvátské a české. Propojovatelem, zprostředkovatelem, iniciátorem i inspirátorem, někdo by mohl říci institucí. Dodal bych: dobrodějem. Ač o skoro čtyři desetiletí mladší, měl jsem s ním možnost řadu let úzce spolupracovat v Českém rozhlase a poznat tak zblízka jeho pracovní a lidské zázemí i nasazení.
Na počátku byl zájem o jugoslávskou politiku
Narodil se jako Dušan Rosenzweig 28. února 1935 ve východoslovenském Trebišově. Život rodiny byl však brzy poznamenán vznikem slovenského štátu a antisemitismem. Dušanův otec byl jako Čech a Žid přinucen se přestěhovat do Čech, do své domovské obce v Sepekově u Tábora. Matka muže s dětmi následovala, ale ten za rok zemřel. Po válce nechala změnit příjmení, i v rámci počeštění německy znějících jmen, na Karpatský – jako odkaz na své rodiště – Užhorod z Podkarpatské Rusi, která tehdy nedobrovolně připadla Sovětskému svazu.
Po studiu na rakovnickém gymnáziu vystudoval v 50. letech češtinu a srbochorvatštinu na Filologické fakultě Univerzity Karlovy. Důvodem studia nebyl nějaký idealistický příklon k všeslovanské vzájemnosti, ale zájem o jugoslávskou politiku. Bylo to v čase, kdy Titova Jugoslávie byla Moskvou zavržena jako „služebník imperialismu“. Karpatský v té době také pro sebe i české čtenáře objevil zásadního charvátského autora, básníka a dramatika Miroslava Krležu, který, ač komunista, psal bez schémat a dogmatických pouček, syrově a sytě.
Karpatský po studiích působil nejprve jako pedagog na základní škole, později pracoval v Československém rozhlase a jako redaktor v redakcích literárních měsíčníků Plamen a Sešity pro mladou literaturu. Na konci šedesátých let strávil pět semestrů jako lektor češtiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Za normalizace publikoval pod vypůjčenými jmény ( Malý labyrint literatury, který znají snad všichni, kdo v té době studovali na středních školách, vyšel pod jeho autorstvím až v roce 1993), pracoval jako tlumočník a externě učil na jazykové škole v Praze. Po roce 1989 vstoupil do redakce obnovených Literárních novin, kde působil až do roku 1995. Jako editor se mj. podílel na vydání Zábranových deníků Celý život.
Na ostrově v Dušanových šlépějích
V Dušanově bibliografii tvoří nejpodstatnější část více než sto pře- kladů z charvátské, srbské, bosensko-hercegovské a černohorské literatury. Podílel se na literárních i encyklopedických slovnících, vlastivědných publikacích, sepsal dokonce jihoslovanskou kuchařku, osobně se významně angažoval na podporu demokratických sil v čase války v bývalé Jugoslávii. Jako literární historik se Dušan Karpatský zabýval i vzájemným prostupováním chorvatské a české kultury a učinil v tomto oboru několik důležitých objevů – mj. nalezl, přeložil a v Záhřebu vydal česky psané autobiografické texty chorvatského politika Stjepana Radiče. Převáděl nejen jihoslovanské autory, ale i české básníky do charvátštiny – Václava Havla, Vladimíra Holana či Jana Patočku. A pak jsou tu dva skutečné knižní monumenty, které by bez Karpatského energie a překladatelského i dramaturgického umu nikdy nemohly vyjít – u nás vydaný Koráb korálový (tisíc let charvátské poezie v díle stovky básníků) a Zlatá kniha českého písemnictví, vydaná v Charvátsku.
Dušan byl kdysi výstižně nazván pontifikem – stavitelem mostů na březích dvou kultur, charvátské a české. Propojovatelem, zprostředkovatelem, iniciátorem i inspirátorem, někdo by mohl říci institucí.
Nemůžu nevzpomenout na jeden svůj ostrovní zážitek. Před pár lety jsem pobýval na charvátském ostrově Pag. Náhodně jsem se tam v jedné zapadlé vesnici dal do řeči smístním kulturním činovníkem, učitelem a vedoucím místní pěvecké skupiny, a když jsem mu říkal, že jsem z Čech, pohotově odvětil: „Tak to musíte pozdravovat gospodina Dušána Karpatského.“Oněměle jsem zíral: „Vy tady znáte pana Karpatského?“Podobná scéna se opakovala ještě dvakrát – při rozhovoru se starostou Novalje a s místním ředitelem muzea. Oba pozdravovali do Prahy gospodina Karpatského! A bylo mi zcela jasné, že v Charvátsku už navždy budu chodit v Dušanových šlépějích.
Karpatského neskutečnou tvůrčí a organizátorskou energii, která se za jeho překlady a aktivitami jako vesmír skrývala i rozléhala, považuji za velký proevropský čin. Připomíná mi pevný most, po kterém korzují a i v budoucnu budou moci procházet sem a tam Charváté a Češi.