Anatomie českých muslimů
oni spoluformují představy majority o českém islámu.
Směrem dovnitř, tedy k ostatním muslimům, tyto jádrové skupiny propagují údajně univerzální a jedinou možnou verzi toho správného islámu, zbaveného znečišťujících nánosů etnických kultur. Islám tak chápou jako sílu přemosťující specifika věřících z různých národností, jež mají být potlačena.
Nicméně kritici z řad ostatních muslimů namítají, že ve skutečnosti jde o arabskou verzi islámu, jež je až příliš zatížena kulturou, sponzory a politickým vlivem ropných monarchií Perského zálivu. Výsledkem má být například přehnaný důraz na segregaci žen a mužů při náboženských akcích. Nebo nedůvěra vůči českým konvertitům či nearabským muslimům, kteří nevládnou arabštinou a nepraktikují vše, co je zvykem praktikovat v arabském světě.
Část muslimů volně napojených na prostředí mešit či organizací sice respektuje blahodárnost jejich náboženských i sociálních funkcí, avšak reálně příliš nepraktikují a jsou toliko příležitostnými návštěvníky společných modliteb a akcí. Nejčastěji se dostavují během náboženských svátků. Do mešity je mohou čas od času přitáhnout i neformální svépomocné sítě, jež ovšem jindy vznikají i mimo mešity. Sítě věřícím pomáhají se sháněním práce, přerozdělují charitu a umožňují vzájemné konzultace ohledně výchovy dětí. Nebo slouží jako „seznamky“při hledání vhodných partnerů.
Specifickou skupinu mezi příležitostnými návštěvníky tvoří jacísi aviatici. Pro ty je naopak namísto sociálních funkcí mešity klíčová její funkce náboženská. Jak to typicky shrnul jeden z nich: „Jenom se pomodlím a jdu.“Takže mešitou každý pátek či o svátcích jen „prolétnou“. S ostatními si nemají moc co říci, ani po letech je osobně neznají, stejně jako blíže neznají imáma.
Hojný výskyt solitérů
Vůbec nejčastějším způsobem sdružování českých muslimů jsou – na mešitách a náboženských organizacích nezávislé – krajanské skupiny založené na společném etnickém původu (například Čečenci, Pákis- tánci). Ten je pro ně důležitější než náboženství. Jsou proto vzájemně izolované a prostorově rozptýlené. Nemají moc šancí se vůbec potkat. Některé skupiny jsou formalizované v podobě registrovaných krajanských spolků. Jiné jsou svépomocnými příbuzenskými sítěmi. Nebo jde o lidi scházející se v modlitebnách na ambasádách svých domovských států. Zatímco se u nás například Afghánci scházejí kvůli zpěvu a kuchyni, azylanti z Kazachstánu či turečtí súfijové udržují vztahy primárně kvůli náboženským rituálům.
Zvláštním typem jsou muslimové s transnacionálními vazbami, kteří si osvojili kosmopolitní identitu a mají přátele všude po světě, takže se domnívají, že zvládnou žít kdekoliv, přičemž jsou otevření i kontaktům s nemuslimy. Mívají pozitivní vztah k české majoritě, protože do ní nejčastěji vstupují skrze tolerantní prostředí univerzit, vědeckých pracovišť a nadnárodních korporací. Jde o dobře vzdělané a placené experty, jejichž komunikačním jazykem je angličtina. To je nicméně limituje při navazování kontaktů s Čechy mimo pracoviště a při sledování českých médií, leč ani mezi nimi nejsou výjimkou smíšená manželství.
Avšak asi nejčastějším druhem českého muslima je solitér. Toho nechává chladným jeho národnostní původ i náboženské organizace a mešity. Jde o muslima, jenž se pohybuje mimo etnická i náboženská společenstva, je relativně asimilovaný, víru chápe coby soukromou věc a pokud praktikuje, pak spíše o samotě. Zatímco si muslimové z jádra občas stěžují na rozptýlenost českých souvěrců, solitérům to naopak vyhovuje: nemusí čelit tlaku a moralizování z organizovanějších jádrových skupin a v ústraní žijí osobní verzi víry. Příkladem solitérů bývají Arabové, kteří v Československu studovali v 70. a 80. letech minulého století, založili zde smíšené rodiny. Ale také část důsledněji praktikujících konvertitů, jimž nevyhovuje organizovaná podoba islámu a v mešitách se necítí být přijati.
Asimilovaní a integrovaní
Mezi muslimskými imigranty v Česku lze – tedy alespoň dle deset let staré podrobné studie Integrační proces muslimů v České republice z pera Daniela Topinky – pozorovat čtyři základní adaptační strategie. Mezi nimi dlouhodobě a jednoznačně převládá asimilace a integrace, což kontrastuje se zkušeností řady západoevropských zemí čelících segregaci nemalé části své muslimské minority.
Typickými asimilovanými muslimy jsou zmínění bývalí vysokoškoláci, kteří přicházeli od 70. let za studiem inženýrství, architektury, medicíny či vojenských oborů z arabských zemí spřátelených s komunistickým Československem. Z velké části se vzdali kultury země původu, oženili se zde a islám nepraktikují. Hned po příchodu se naučili česky a přijali zdejší kulturu, která jim imponuje osvobozujícím individualismem a pohodovým životním stylem: „Ano jsem muslim, ale pivečko, to si dám rád.“Mnohdy se vyhýbají krajanům a odkládají návštěvy rodných zemí, kde si prý s lidmi již nemají co říci. Namísto toho se stýkají s Čechy; nejen s kolegy z práce, sousedy, bývalými spolužáky či s příbuznými z častých smíšených manželství, ale také s přáteli, kdy se spíše než jako muslimové identifikují jako vodáci či slávisté. Přitom náplní rozhovorů bývají drby z práce, sportovní události a politika, nikoliv víra. Ovšem i asimilované muslimy tíží „nepravdy“šířené o islámu, vůči kterým se vymezují, což zvýznamňuje jejich jinak nevýznamnou náboženskou identitu.
Integrovaní muslimové se od těch asimilovaných liší v tom, že též navázali pracovní, přátelské či rodinné vztahy smajoritou, nicméně přitom nezahazují svou odlišnou kulturu a náboženství. To někdy praktikují kolektivně v mešitách a modlitebnách, nicméně častěji to berou za záležitost intimní a modlí se v soukromí domovů. Daří se jim tedy smiřovat islám se životem vmoderní sekulární společnosti. Jak se nechal slyšet muslim z výzkumu Pavlíkové: „Já tvrdím, že tady má každý více svobody vyznání než v těch arabských zemích. Nikdy tou vírou tady v demokracii nesmíš ublížit státu nebo zájmům společnosti, ale jinak si můžeš dělat, co chceš.“
Integrovaní muslimové se podle Topinky snaží nebudit nevoli okolí, touží po přijetí, chtějí „být vzornými velvyslanci islámu“a zároveň pochopit pravidla, podle nichž česká společnost funguje. K integraci jim kromě pracovitosti pomáhá, pokud pocházejí ze země, která je stejně jako Česko relativně moderní a sekularizovaná (například bývalá Jugoslávie či SSSR). Integraci rovněž podporuje, když vedle náboženství a rodiny vyzdvihují jako nejvyšší hodnotu vzdělání: „Jsem tolerantní vyjma okamžiku, kdy kontroluji žákovskou knížku.“S respondentem z výzkumu Pavlíkové tak můžeme říci, že proti asimilovaným muslimům, kteří mají jen jeden domov v podobě ČR, integrovaní přistěhovalci mají domovy hned dva: „Teď je můj život rozdělený ve dva. Když jsem v Indonésii, hodněmi chybí Česko. A když jsem v Česku, chybí mi Indonésie.“
Přistěhovalci často tápou i proto, že většinová společnost je sama diferencovaná do hodnotových táborů a protichůdných představ ohledně toho, co znamená být třeba Čechem
Marginalizovaní a separovaní
Stejně jako mezi francouzskými či německými muslimy také u nás žijí i ti marginalizovaní, jakkoliv jde spolu se separovanými o výjimky. Marginalizovaný muslim se vzdal svého náboženství i kultury a neosvojil si tu zdejší ani nenavázal dostatek vztahů s místními. Jako doma se necítí ani v jednom z obou světů. To provázejí obtíže při shánění práce, samota a ztráta sebevědomí. Marginalizovaný sní o tom, že se mu nakonec v životě podaří najít smysl a něco dokázat. Případně o tom, že se vrátí k islámu či do země původu, a zapomene na hříchy mládí. Příkladem jsou u nás někteří afričtí černoši, kteří se cítí být pro barvu kůže odstrkováni jak Čechy, tak ostatními muslimy – jsou tudíž jakousi menšinou v menšině.
Separovaní muslimové nedokázali navázat sociální vztahy s majoritou, nicméně si po příchodu do Česka udrželi, či dokonce posílili etnickou či náboženskou identitu. K té se ve své samotě s novou silou upínají například turecké či syrské manželky, které sem přišly za muži. Přitom sem nechtěly, o naší zemi nic nevědí, neznají jazyk, nerozumějí kultuře, nemají zde přátele. Čechy mají za chladné a mezi našince se odváží nejčastěji při nákupech smanželem, zatímco nejraději dlouze telefonují s matkami či sestrami. Realizují se v domácnosti, kde si z vodních dýmek, koberců, koránu a věčně puštěných tureckých seriálů vytvoří kulisy „malé Sýrie“či „malého Turecka“. Mentálně tak pokračují v předchozím životě.
Křehkost zůstává
Jako ideál bývá líčena adaptace přistěhovalců cestou jejich integrace či asimilace. Avšak nejen podle Daniela Topinky je problémem předpoklad, že v Česku – nebo jinde v Evropě – existuje jakási kulturně uniformní majorita s jasně definovanou národní identitou a konsenzem ohledně sdílených hodnot a pravidel soužití. Předpokládá se pak, že tato domněle neměnná a závazná kultura majority je srozumitelně signalizována přistěhovalcům s očekáváním, že ji budou akceptovat a přijmou ji za svou.
Jenže přistěhovalci často tápou právě proto, že většinová společnost je sama diferencovaná či polarizovaná do subkultur, hodnotových táborů a protichůdných představ ohledně toho, co znamená být (třeba) Čechem.
Kromě toho adaptace přistěhovalce není nevratná. Například dobře integrovaný či asimilovaný muslim se může v reakci na rostoucí islamofobii stáhnout do separace, když omezí nepříjemné styky smajoritní společností, bude hledat sílu v příklonu k důslednému praktikování víry nebo se stáhne do uzavřené komunity krajanů, kde jedině se bude cítit přijímán.
Daniel Topinka připouští, že vzedmutá vlna islamofobie v posledních dvou třech letech nahrává právě tomuto scénáři a příběh o úspěšné adaptaci českých muslimů se tak zanedlouho může stát minulostí.