Umírání kultury v přímém přenosu
Amazonští indiáni si sice na peruánské vládě vybojovali řadu výhod, ale lákadla západního světa odtrhávají mladé členy etnik od dávných tradic. V pralese zbývá posledních pár stovek lidí, kteří se kontaktům s „civilizací“skutečně vyhýbají.
cích. Sám v džínách a polobotkách sice vypadá, že by v divočině byl schopný chytit maximálně úpal, ale takoví jsou indiánští aktivisté všichni. Žijí tam, kde jsou úřady a média. Jejich nástrojem není luk, ale mobil s připojením na internet. Pomocí něho se mohou spojit s nadnárodními organizacemi, které jim pomáhají tlačit Peru k plnění jeho závazků.
Republika dokonce loni poprvé zažila amazonského indiána, který se pokusil získat prezidentské křeslo. „Miguel Hilario sice neuspěl, ale aspoň připomněl, že nejsme žádní žrouti červů, že jeden z nás dokázal získat doktorát na Stanfordu,“chválí Guimares kandidáta, který ovšem zaujal zanedbatelné promile občanů.
Guimaraes velkou část rozhovoru věnuje kárání amerických a evropských neziskovek, které jeho soukmenovce prý jen sprostě využívají. „Našinci slouží jen jako návnada, na niž se chytají sponzoři na Západě. Za peníze od nich si pak neziskovky nakoupí auta, vybaví kanceláře a vytisknou krásné brožury, ale komunitám připadnou jen drobné,“stěžuje si s tím, že by se dárci měli přímo obrátit na domorodé organizace, jako je ta jeho. Jako ukázku svých aktivit roztahuje plakát brojící proti pěstování palmy olejné. A vychvaluje udržitelné hospodaření indiánů s lesem.
Jen pro ten dnešní den
Vladimír Chrenovský, který v Pucallpě dlouhodobě žije a do Evropy vyváží léčivé produkty z amazonských rostlin, romantický pohled na indiány nesdílí, byť si jejich staré kultury a znalostí přírody váží: „Nikdy se nestarali udržitelně o prales. Vždy vymydlili vše užitečné blízko své dočasné usedlosti a odtáhli dál. Jenže jich bylo tak málo, že si s tím příroda bez problémů poradila. Teď, když mají svoje území výrazně menší, vůbec nezvládají plánovat. Byť na sobě mají džíny a v ruce mobil, myslí tak jako jejich předci jen na dnešní den.“
Amazonští indiáni neuvykli, že do zaměstnání se chodí pravidelně. Mají i chabou představu o právních normách moderního státu. Snadno naletí podvodníkům, kteří neznalosti využijí. V součtu to vede k tomu, že ve městech se indiáni dostávají na okraj společnosti, propadají do bídy a zvykají si na život, v němž pravou ruku mají nataženou pro almužnu a v druhé svírají lahev s levným alkoholem.
V zapadlých krajích, odkud se dá do města dostat jen několikadenní plavbou po řece, jsou v komunitě hospodařící in- diáni nejhorší bídy ušetřeni, protože džungli jako svoji zásobárnu mají stále do široka otevřenou. „Žijí si tam jak na pionýrském táboře, ale bohužel jim to nestačí. Chtějí být jako my,“komentuje to s nadsázkou Chrenovský.
Zkušený antropolog Lelis Rivera, člen neziskovky CEDIA, pomáhá kmenům k tomu, aby získaly půdu do svého vlastnictví nejen dle svých tradic, ale také podle paragrafů. „Bez západního vzdělání budou stále na okraji společnosti, která se k nim bude chovat jako k nepotřebnému odpadu,“podotýká. „Jenže naše školy je zase odvádějí od jejich způsobu života. Zapomenou na původní identitu a snaží se být naplno Peruánci. Dnes už indiánští adolescenti neumějí pojmenovat stromy v lese, ale znají kdejakou hollywoodskou herečku.“
„Za přitažlivostí naší civilizace nejsou jen různá udělátka jako televize či telefon, ale třeba i obyčejná schopnost číst. To, že z kusu papírů je možné poznat slova, brali jako velké kouzlo,“vzpomíná šedesátník Rivera na své profesní mládí. „Ale dodnes mě mají za mocného mága, když jim prostou analýzou zkušeností z minulosti řeknu, co se stane, pokud si neseženou potřebné dokumenty o držení půdy. Když k tomu nakonec opravdu dojde, obdivují moji schopnost předpovídat budoucnost,“povzdechne si s tím, že amazonské indiány se pokouší kvůli jejich ještě nedávné odtrženosti od západního světa stále někdo podvést.
Těmi podváděnými jsou i potomci Inků. Jejich mocná říše s úžasnými stavbami ve velkých městech rychle podlehla invazi vedené Fernandem Pizarrem na počátku 16. století a jejich stará kultura byla v mnohém pošpanělštěna. Ale nomádští lovci a sběrači před conquistadory zmizeli do hloubi divočiny, které se Evropané báli. Až do konce 19. století si mohli žít podle svého, protože do nížiny pokryté džunglí se odvažovali pouze misionáři, uprchlíci před zákonem nebo osamělí dobrodruzi.
Kaučuková skvrna na Amazonii
S historikem Waldemarem Soríou, který se kvůli klimatu přestěhoval z pošmourné Limy do slunné Amazonie před sedmatřiceti lety, si o indiánech povídáme při koktejlu z tropického ovoce camucamu v centrální části Pucallpy. Domorodé osídlení připomínají především svraštělé šipibské stařeny v blankytných blůzách prodávající suvenýry z přírodních materiálů. Zatímco jedna z nich mlčenlivě pět minut čeká u našeho stolu, zda se nad ní nesmilujeme a nějakou tretku nekoupíme, Soría sebemrskačsky líčí, jak se pokřesťanštění Peruánci dopustili na domorodcích z pralesa řady zločinů. „Nejhorší byla léta kaučukového boomu na přelomu 19. a 20. století, kdy si tu podnikatelé zotročili celé vesnice. Nutili muže v džungli sbírat kaučuk, zatímco drželi jako rukojmí jejich rodiny. Jeden kmen poštvávali proti druhému. Vzpoury trestali vyvražděním celé komunity. Počet obětí nikdo přesně neví. Mrtvých indiánů byly desetitisíce,“vysvětluje jeden z důvodů, proč si původní obyvatelstvo Amazonie dlouho udržovalo od zbytku národa odstup.
Peruánci na indiány často hledí s rasistickou nadřazeností jako na bytosti, které je třeba zcivilizovat. Největší zájem o indiány kromě antropologů projevují misionáři různých protestantských církví bohatě dotovaných ze Spojených států. Jejich „bohulibou“činnost lze bez váhání označit za brutální vymývání mozků, protože se jim jejich od předků získané znalosti pralesa snaží plně nahradit svojí – často svéráznou – interpretací bible. Jiní by je rádi proměnili v živý skanzen, kam by mohli za tučné vstupné vodit zahraniční turisty, aby si vyfotografovali opravdové divochy s čelenkami z papouščích per.
Amazonští indiáni dostali občanské průkazy až v 70. letech 20. století. Do té doby s nimi erár nepočítal, byli prostě součástí přírody. Pokud se tedy zrovna v nerovném boji nesnažili postup státu do pralesa zastavit – jako třeba Kašibové-Kakataibové, kteří ve 40. letech výrazně zdržovali výstavbu silnice do Pucallpy, jež se stala první pozemní spojnicí mezi pobřežím a Amazonií.
K poslednímu velkému konfliktu došlo v roce 2009 ve městě Bagua, kdy po boji protestujících s policií zůstalo na zemi ležet 33 mrtvých. Domorodcům se ale tímto odporem povedlo zastavit v oblasti plánovanou těžbu ropy.
Skupin, jež se dokázaly izolovat od zbytku světa a žijí téměř jako jejich předci před objevením Ameriky, je už opravdu minimum. „V regionu Ucayali máme zhruba 100 tisíc původních obyvatel, ale z nich je sotva tisícovka nekontaktovaných, kteří žijí v čtyřech nepříbuzných skupinách,“říká antropolog Manuel Cuentas Robles, který se specializuje právě na jejich studium.
„Mají v souladu s konvencemi OSN právo na život v ústraní, takže je my antropologové můžeme popisovat jen přes výpovědi usedlých indiánů, kteří žijí v jejich sousedství. Podle občasných setkání nebo toho, že narazíme na jejich stopy v džungli, dokážeme zhruba určit jejich migrační trasy,“vysvětluje Cuentas Robles, jak probíhá studium někoho, s kým se nesmíte vidět. „Občas mezi nomády a usedlými indiány dojde ke střetu. Zrovna dnes došlo tady,“zabodává prst do mapy v nejodlehlejších místech, kde nejsou žádné cesty, „k útoku kmene Mastanahua. Vzali lidem hrnce, mačety, domácí zvířata a nějaké další věci,“říká s vědeckým nadšením. „Stát by ,nekontaktovaná‘ etnika nejlépe ochránil, kdyby poperuánštěným indiánům uloupené věci kompenzoval, aby se je nepokoušeli získat silou zpět. Také by bylo dobré proočkovat všechny usedlé, aby přes ně nomádi zbytečně nechytali naše nemoci, na něž nemusejí mít vytvořenou imunitu,“argumentuje dál.
Amazonští indiáni dostali občanské průkazy až v 70. letech 20. století. Do té doby s nimi erár nepočítal, byli prostě součástí přírody.
Tak pravil Zápaďan
Podle Cuentase v posledních letech vystupují „nekontaktovaní“čím dál častěji ze stínu pralesa, což dokumentují fotografie z vrtulníků, které vždy způsobí globální senzaci zjištěním, že i ve světě propojeném skrz naskrz internetem lze stále ještě žít úplněmimo. Antropolog si tento pohyb vysvětluje tím, že kočovníkům ubývá prostoru a také zvěře v důsledku toho, jak dál a dál do džungle při svých nelegálních výpravách pronikají těžaři zlata, dřevorubci pátrající po nejvzácnějších stromech nebo pašeráci kokainu.
„Proč na ně nezaútočí šípy?“ptám se. „Právě jste předvedl typické západní uvažování. Hned vidíte, jak by mohli ublížit nám, ale nenapadne vás, jak my fatálně ohrožujeme je. Třeba náš obyčejný virus chřipky může najednou vyhubit celý jejich kmen a s ním i jeho jazyk.“