Magie bílého gentlemana

Lidove noviny - - Orientace Portrét -

da Barrona nebo antologie populárního lovecraftologa S. T. Joshiho. Napsat a vydat horor už nemusí být rizikem, nýbrž pragmatickou volbou.

Typickým případem je Pavel Renčín, který si uvědomil limity žánru městské fantasy, a vědomě se proto rozhodl okruh svých příznivců rozšířit hororem Vězněná (Argo 2015), jehož zápletka vychází ze skutečného zločinu spojeného s časoprostorem Šumavy padesátých let i z folklorních legend o přízracích a případech kanibalismu. K dalším autorům, jejichž tvorba se s hororem potkává, patří například vítěz ceny Knižního klubu Dalibor Vácha, jenž vydal postapokalyptický horor Nikam (2016), odehrávající se v Českých Budějovicích, slovenský spisovatel Juraj Červenák ( Ďábel v zrcadle, Argo 2016) nebo stále populárnější Petr Stančík ( Andělí vejce, Druhé město 2016).

Značka Karika

Nicméně plně etablován horor v českém a slovenském kontextu zatím není. Příznačné je záměrné obcházení žánrové terminologie. Vězněnou tak nakladatelství Argo prezentuje coby „příběh ve stylu Stephena Kinga“, případně „thriller temného stylu“, Karikův horor Strach, jemuž se věnujeme dále, zase označilo jako „mysteriózní thriller plný hrůzy“. Editory kulturních rubrik už nevyděsí ani natolik bizarní zkratky jako „viscerální zombie thriller“, a na využívání různých opisů – autory a nakladateli počínaje, distributory a kritikou konče – tak panuje překvapivá shoda.

Nadužívaná anachronická nálepka thriller přitom odkazuje k žánru, jenž zaznamenal hlavní rozmach v devadesá- tých letech minulého století, kdy v bezpečných mantinelech společenské normy a dobové poptávky mísil prvky psychologického dramatu, detektivky a hororu, a deklaroval jediné: Milí čtenáři, vážené čtenářky, nechceme vás moc plašit. Bojte se, ale „vocaď pocaď“. Nejsme v tom sami; například Velká Británie, tedy země s hororovou tradicí viktoriánských románů či legendárního filmového studia Hammer, v rámci knižního marketingu operovala s pojmem „chiller“(čili „thriller, z něhož mrazí“).

Rodák z Ružomberku Jozef Karika dospěl v rámci česko-slovenského kulturního prostoru v budování obrazu profesionálního beletristy nejdál. U výše zmíněných autorů je občas znát, že hranice mezi zdravými ambicemi a příliš ostrými lokty je křehká. To Karika působí, že má vše pevně v rukách! Intenzivně komunikuje s komunitou fanoušků na sociálních sítích, přičemž využívá své charisma, je však dostatečně disciplinovaný na to, aby si udržel tempo dvou knih ročně, jež se pravidelně umís- ťují v žebříčcích bestsellerů. Zároveň tento vysokoškolský absolvent filozofie a historie patří k menšině autorů, u nichž se praktická dovednost napsat text setkává se zaujetím žánry a schopností o nich teoreticky uvažovat. Za povšimnutí proto například stojí také Karikovy texty o prostoru (v) hororu Filmový horor z pohledu magie I a II.

Hovoříme-li v Karikově případě o pragmatickém přístupu k žánru, spočívá ta jeho pragmatičnost v důsledném vymezení dvou linií tvorby. Přinejmenším rozsahem velké společenské romány pojednávající o divokém nástupu kapitalismu na Slovensku let devadesátých, mezi něž patří trilogie Ve stínu mafie nebo romány Na smrt a Černá hra (česky Argo, 2016), autor považuje za gros své tvorby. Přiznává zaujetí fenoménem quality TV, tedy náročné seriálové produkce, s čímž zde koresponduje jeho analytické psaní a koncepční přístup k látce vyžadující trpělivé rešeršování.

Vznikají díky tomu vrstevnaté romány s komplikovanou strukturou, kdy vyprávění tvoří propracovanou mozaiku, v níž se propojuje množství dějových linií a charakterů. Ale i přes vizi potemnělého světa, v němž nekontrolovaně vybuchuje násilí a každý sleduje výhradně své zájmy, je to jízda po povrchu. Teoreticky vše sedí na svém místě, jenže výsledek zůstává sporný. Finální obraz není dostatečně poutavý nebo znepokojivý. Předvídatelně užitými atributy, jako je politika, korupce, podvody či nájemné vraždy, jen připomíná to, co už k nám mnohokrát v různých formách dolehlo v proudu všudypřítomného mediálního šumu. Není jistě vyloučeno, že pečlivou observací povrchových jevů lze proniknout k čemusi zásadnímu, ale spíše než komplexní vhled do jedné epochy je Černá hra snadno stravitelný mafiánský thriller, přičemž toto pojmosloví je tentokrát namístě.

Přestože Karikovy hlavní ambice tedy směřují k velkému společenskému románu a horor považuje především za odreagování od seriózního psaní, je v této linii mnohem přesvědčivější. Kromě románu Strach (česky Argo, 2016) publikoval na Slovensku ještě horory Tma (Ikar, 2015) a Trhlina (Ikar, 2016). Tyto texty jsou jakýmsi spodním proudem Karikovy tvorby. Jeho psaní je namísto analytického přístupu, uplatněného v Černé hře, mnohem spontánnější a intuitivnější, čímž je navozen dojem intenzivního tahu, jenž od povrchu směřuje do sfér vytěsněných zkušeností, jež spočívají zapomenuty kdesi hluboko v podvědomí.

Během minulého roku vyšly v Česku, konkrétně v nakladatelství Argo, hned dva tituly jednoho z nejprodávanějších slovenských autorů Jozefa Kariky (* 1978) – mafiánský román Černá hra a horor Strach. Jakou pozici tento spisovatel v současné žánrové literatuře zaujímá a jak to u nás vlastně s hororem je? Stále více lidí ztrácí půdu pod nohama, což jsou podmínky, kdy hororový žánr roste, sílí a znovunalézá svůj podvratný potenciál

Mizení ve ztraceném regionu

Do rodného maloměsta zdevastovaného průmyslem a ignorovaného bohatým centrem země se vrací unavený třicátník Jožo Karský, jehož právě opustila přítelkyně. Živit se psaním reklamních textů pro něj bylo „jako pracovat v uranovém dole“. „Území, odkud toužil celé dětství uniknout“, jej náhle přivolalo zpět, a když ve městě začnou mizet děti a místní komunita se uzavírá stále víc do sebe, zůstává osamělým vězněm krajiny, kterou svírá krutý mráz, zatímco pod sněhovými závějemi se začínají probouzet monstra.

Ačkoliv je prostor románu Strach vymezen prakticky jedinou socialistickou bytovkou, rezonuje v něm krizový narativ širšího regionu – bezradné a v sobě ztracené střední Evropy, z jejíchž skříní padají kostlivci zamlčované minulosti a neschopnosti vidět svoji dějinnou zkušenost z odstupu. Přestože Karikův Ružomberok připomíná městečko Derry, známé z Kingových románů, podařilo se autorovi zůstat na Slovensku. Na rozdíl od Kinga není v jeho textu místo pro sentiment, jen bezvýchodnost. Ve spojení se stylovým minimalismem a úsporným jazykem Strach působí sevřeně, téměř dokumentárně. Stěžejním se stává ohledávání limitů lidské mysli, kdy Karikův hrdina musí svou situaci buď racionalizovat, nebo jí plně podlehnout; tímto přístupem Strach připomíná sociální horory Jacka Ketchuma ( Dívka od vedle, česky 2016) nebo metafyzické romány Dana Simmonse ( Terror, česky 2007).

Konfrontace jedince se sebou samým v podmínkách izolace a ztráty perspektiv či opěrných bodů, k nimž by bylo možné se vztáhnout, jsou typické rysy Karikových hororů. Mladí, subtilní hrdinové, kteří jako by nepatřili do tohoto světa, protože nereprezentují silné, úspěšné a privilegované, se nemohou spoléhat na své okolí ani na rodiče, kteří by nad svými potomky drželi ochrannou ruku byť jen symbolicky – buď už tu nejsou, nebo nadobro ztrácejí rozum. Je nám tak zprostředkována esenciální zkušenost hrůzy z návratu na známé místo, které se za dobu nepřítomnosti stalo cizím a nebezpečným územím, provokujícím otázkami, kam vlastně přináležíme – ať už ve smyslu rodiny, či širšího kulturního společenství.

Karikův Strach má v mnoha ohledech blízko k tvorbě výrazných Středoevropanů zkoumajících temná zákoutí evropské identity, v níž se autorská výpověď propojila se žánrovými přesahy. O středoevropském prostoru jako bohem zapomenuté a ďáblem políbené krajině vyprávěli například filmař Béla Tarr se spisovatelem a scenáristou Lászlóem Krasznahorkaiem v proudu takzvané kinematografie zatracení, téma mezní zkušenosti mladého člověka – cizince ve vlastní zemi – rozpracoval v románu Bílý král (česky 2008) sedmihradský spisovatel György Dragomán nebo se jím zabýval rumunský filmař Cristian Mungiu ( Na druhé straně kopců, 2014).

Prostřednictvím hororů reflektujících mizení kolektivní i individuální paměti, jež se stala nejen slovenským, nýbrž středoevropským koloritem, se Jozefu Karikovi daří vyvolat ducha žánru, který kolem sebe kope, nutí nás otevřít oči a vidět i to, před čím instinktivně uhýbáme. Jedině tak lze nepodlehnout pohodlné, avšak nebezpečné skořápce letargie vůči stále obtížněji poznatelnému světu, v němž chtě nechtě musíme žít.

Dravcov. Jozef Karika křtí jednu ze svých knih, román Nepriateľ štátu, který je volným pokračováním autorových próz V tieni mafie a Čas FOTO WWW. KARIKA. SK

Ten do toho řízne!

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.