Velká škola mužnosti

Do tohoto poněkud sterilního prostředí ovládaného pozitivismem ve službách národního mýtu doslova vpadla kniha Jiřího Hutečky Muži proti ohni, která má ambici vidět celou problematiku úplně nově, prizmatem genderové teorie. Hutečka si klade otázku, jak válka proměnila maskulinní identitu českých vojáků. Jako hlavní pramen používá materiály osobní povahy, deníky, dopisy, vzpomínky, jejichž autory byli obyčejní lidé i osobnosti, které dnes známe z čítanek, jako např. Egon Erwin Kisch, Fráňa Šrámek, S. K. Neumann nebo Bedřich Václavek.

Patriarchální dividenda

Autor vychází z klasického konceptu „hegemonní maskulinity“australské socioložky Raewyn Connellové, podle něhož je jeden typ maskulinity dominantní a jeho nositelům – mužům zaručuje přístup k tzv. patriarchální dividendě, kterou můžeme chápat jako sociální kapitál, který se projevuje jako moc nad feminitou a dalšími nehegemonními typy maskulinity. Jak tuto hegemonní maskulinitu českých mužů změnilo narukování do války a jak se tato změna projevila na jejich motivaci a morálce? ptá se autor.

Genderovou optikou můžeme lépe než jinou vysvětlit, proč Češi v létě 1914 k překvapení samé vojenské správy rukovali ke svým útvarům klidně a spořádaně. Poslušnost a podřízenost byla součástí dobové hegemonní maskulinity. Zvláště muži, kteří v dosavadnímmírovém genderovém systému byli znevýhodněni, například nízkým věkem, očekávali, že válka pro ně bude zkratkou k patriarchální dividendě, zejména té hlavní – přístupu k ženám. Navíc téměř všichni sdíleli iluzi, že „do švestek“, přinejhorším do Vánoc bude po válce.

Válka byla pro vojáky „jedním gigantickým, brutálním, masovým genderovým zklamáním a šokem v jednom,“píše Hutečka. Tento šok probíhal v několika rovinách, které autor podrobně analyzuje. První byl vlastně způsoben tím, co z druhé strany můžeme chápat jako urychlenou ženskou emancipaci. Odchod mužů do zákopů vedl k tomu, že ženy se ujímaly nejen do té doby téměř výhradně mužských povolání, ale také byly nucené postarat se o chod živností či statků, které opustili „páni a živitelé“. Ne dosti na tom, ženský element se prosazoval i v týlu bojových jednotek, kde ženy sloužily nejen jako ošetřovatelky. „Válka tak kompromitovala koncept mužnosti tím, že v rovině sociální (a sexuální) praxe stále více smazávala kdysi ostré a jasné hranice mezi nadřazenou maskulinitou a podřízenou feminitou a k hrůze vojáků tím dále podkopávala jejich již tak destabilizované subjektivní prožívání vlastní mužnosti.“

Masové a průmyslové zabíjení navíc zcela kompromitovalo dosavadní konstrukt maskulinního hrdinství. V zákopech ostřelovaných těžkým dělostřelectvem se otázka života či smrti redukovala na náhodu. To zpochybňovalo jednu ze základních součástí dosavadní hegemonní maskulinity – kontrolu nad svým vlastním tělem. Vojáci si tváří v tvář všudypřítomné a náhodné smrti museli vyvinout nové vzorce maskulinity – tím nejdůležitějším byl koncept frontového kamarádství, který toleroval i chování, jež by před válkou bylo považováno za nemužné, tedy zženštělé. V rámci frontového kamarádství bylo možné veřejně prolévat „mužné slzy“, objímat spolubojovníky či je utěšovat hlazením, což v době míru bylo pro muže té doby něco nepředstavitelného.

Tabu dopisů

Z analýzy dopisů a deníků českých vojáků plyne několik pozoruhodných věcí: za prvé dopisy adresované matkám a ženám jsou psány zřetelně jiným tónem než dopisy psané mužským příbuzným či přátelům. Zatímco dopisy mužům jsou věcné, dopisy ženám výrazněji akcentují hrdinství a přestálé nebezpečí, i když je většinou pojednáno v minulém čase. Nejen dopisy a deníky, ale i pozdější vzpomínky pak obsahují dvě tabu. Přestože najdeme mnohé dlouhé a morbidní popisy mrtvých a zmrzačených těl, autoři nikdy nelíčí, jak sami někoho zabili. Maximálně se uchylují k eufemismům jako „palbu jsme tvrdě opětovali“. Také porušení dosavadních sexuálních zvyklostí, které bylo ve válce běžné, ať již se jedná o souložení s promiskuitními a vyzývavými ženami, či masturbaci, je vždy traktováno z pozice pohoršeného pozorovatele, nikoli aktéra.

Podle tradičního schématu docházelo k odcizování českých vojáků rakouské válečné mašinerii postupně pod vlivem rostoucího národního uvědomění a dohodové propagandy. Autor ukazuje, že významnou roli v tomto procesu hrálo i chování důstojníků, kteří v armádě fungovali jako uzavřená a od mužstva úplně oddělená kasta (povýšení poddůstojníka na důstojníka nebylo za války v rakousko-uherské armádě vůbec možné). Čeští vojáci špatně snášeli, když byli vojenskými autoritami paušálně označováni za zbabělce či zrádce, protože jim tím byla odnímána jejich primární mužnost. Národnost důstojníků tu byla podružná, hlavním kritériem dobrého velitele byl respekt k představě, kterou si o sobě vojáci vytvořili.

Hutečkova studie přesvědčivě ukazuje, že analytické pojmy „gender history“jsou nosné i pro české dějiny první světové války, kterou pomáhají vytrhnout z tradičních schémat. Je evidentní, že vojáci byli nejprve muži a až poté Češi.

Škoda jen, že autor nepostoupil dál a nesnažil se genderovou metodou analyzovat i válečný zážitek legionářů. Dalo by se zběhnutí a vstup do legií vykládat jako vzpoura proti degradujícímu „genderovému zklamání“z c. a k. uniforem? A nahradila „patriarchální dividenda“, kterou služba v legiích přinesla, celkové ztráty, které hegemonní maskulinita za války utrpěla? To se ale již posouváme do doby první republiky, pro kterou nicméně zážitek světové války – ať již na frontě, nebo v hladem a nouzí svíraném zázemí – představoval jednu z nejdůležitějších determinant.

první českou genderovou historií Velké války z let 1914–1918. Čeští vojáci jsou v ní primárně nahlíženi nikoli jako Češi, ale jako muži. Vojáci si tváří v tvář všudypřítomné a náhodné smrti museli vyvinout nové vzorce maskulinity – tím nejdůležitějším byl koncept frontového kamarádství, který toleroval i chování, jež by před válkou bylo považováno za nemužné