U takovýchto fotografií čas neošálíš
Karel Kuklík příští měsíc oslaví osmdesáté narozeniny. K tomu jubileu se koná v Domě fotografie nynější retrospektiva poněkud mdle nazvaná Fotografický dialog s krajinou. Autor se tvůrčí fotografii soustavně věnuje od druhé poloviny padesátých let. Vyučil se nejprve automechanikem, v roce 1964 dostal další výuční list – fotografický, aby se této disciplíně mohl věnovat naplno, profesionálně. Tehdy však už byl, co se volné tvorby týče, v podstatě hotovým autorem.
Šedesátá léta vůbec byla pro Kuklíka dekádou rozhodující: v tu dobu měl již pražský rodák K. K. bezpečně položeny výrazové základy své tvorby. Nalezl svůj rukopis a pilně rozvíjel souběžně několik svých námětových linií: snímky městských krajin i krajin přírodních, snímky přírodnin i lidskou rukou zhotovených předmětů. Tyto náměty nikdy neopustil, ty tvoří základ jeho díla a logicky i nynější výstavy. Do její skladby je však příhodně zařazen i soubor portrétů českých a ruských výtvarníků a záběry z jejich ateliérů, které Kuklík exponoval rovněž v šedesátých letech. Autorovo intenzivní tvoření v oné dekádě velmi názorně ukazuje, že pokud fotograf nepracuje vyloženě v ateliéru, je tato disciplína téměř rovnomocnou záležitostí očí a nohou – abyste scenerie mohli spatřit, narazit na ně, musíte je fyzicky dohledat, prochodit se k nim.
Kapitola o výtvarnících má ve skladbě výstavy v Domě fotografie přímo násobený význam! Jsou to dnes už dokumentárně značně cenné, v nejednom případě i vizuálně velmi pěkné – neokázalé, jednoduché, civilistní, nikoliv však banální – portréty umělců, k nimž měl Kuklík umělecky a zřejmě i lidsky blízko. Umělecká spřízněnost se dá odvodit z Kuklíkova projevu, v němž jsou patrné výtvarné tendence, především ty dobové, v prvé řadě vlna informelu, onoho abstraktního expresionismu, k němuž na přelomu padesátých a šedesátých let inklinovala řada zdejších výtvarníků – například Jan Koblasa či Vladimír Boudník, jejichž portréty jsou v Domě fotografie k vidění. Ostatně Kuklík byl v říjnu 1960 zastoupen na privátní, neoficiální výstavě Konfrontace II v ateliéru Aleše Veselého (i toho portrétoval) spolu třeba s díly jak právě Koblasy a Boudníka a Veselého, tak kupříkladu od Zbyška Siona či Čestmíra Janoška. Tuto spřízněnost kurátorka Kuklíkovy retrospektivy Pavlína Vogelová posiluje něko- lika vloženými, přímo ikonickými výtvarnými díly z příslušné doby a od portrétových tvůrců ze sbírek Galerie hl. m. Prahy, k němuž Dům fotografie přináleží. Na stěnách tak mezi fotografiemi visí například drobný objekt ( Skládaný obraz) Zbyňka Sekala či velmi známý sádrový reliéf Evy Kmentové z roku 1968 Ruce.
Kuklíkovy detaily domovních stěn, oken, chodníků, travin, zemědělských nástrojů, ale i domovní a krajinné polocelky se co do poetiky pohybují od zobrazování struktur inklinujícího k abstrakci přes „měkký“surrealismus konfrontující lidské s přírodním až po lyrismus navazující na Josefa Sudka. Sílící tíhnutí k lyrickým otiskům krajin bez lidí je patrné od sedmdesátých let, kdy Kuklík začal pozitivní kopie vytvářet kontaktním překopírováním velkoformátových negativů, tedy bez zvětšování (jako třeba právě i Sudek nebo Jan Reich), čímž fotografie nabývají dokonalého zobrazovacího detailismu, jenž přitom nevyznívá naturalisticky, naopak posiluje lyrické, melancholické, meditativní vyznění snímků.
Není však cílem tohoto textu zevrubněji analyzovat tvorbu Jana Kuklíka jako takovou, nýbrž spíše glosovat její konkrétní výstavní podobu, způsob uchopení autorova díla s ohledem na charakter exponátů a samozřejmě i na divácký zážitek. V tomto punktu Fotografický dialog s krajinou není bez otazníků, ne-li přímo chyb a vede i k obecnějším úvahám, co a jakým způsobem v Domě fotografie vlastně vystavovat.
Dvoupodlažní výstavní prostor nabízí spoustu místa, rozsáhlé stěny. Není snadné je zaplnit tak, aby to bylo „user friendly“. Kuklíkovy početné variace táhnoucí se po desítkách metrů stěn splývají – zejména ve druhém podlaží, v části následující po osvěživé partii s fotkami výtvarníků – do proudu, jenž pak na závěrečné stěně dělá těm nevelkým kontaktním pozitivům službu skoro již úplně medvědí. Do toho v Domě fotografie hodně nahlas hučí klimatizace, jejíž zvuk je v přímém protikladu k tomu, co by pro maximálně koncentrované vnímání Kuklíkových náhledů na věci a přírodniny divák potřeboval: úplné ticho či třeba podkres nějakou velmi jednou, meditativní hudbou; ne však strojní hukot.
Bohužel kurátorský výběr fotografií navíc vsadil na princip, že více bude více. Stěny jsou přehlceny a obrazová skladba na nich několikrát narušuje vizuální tóninu, na niž se divák v dané partii nastavuje. Kuklík je totiž stále svůj, ale není to tak, že by výraz jeho děl byl nehybný a stále naprosto stejný. Zkrátka: do určitým způsobem laděných prací jsou vsazeny expo- náty tóniny jiné, z předešlého období, přičemž motivická spřízněnost není argumentem pro to, aby tomu tak bylo. Kuklíkovo dílo je totiž natolik motivicky a námětově integrální, provázané, že není třeba ještě zdůrazňovat třeba to, že tady – na snímku z roku 1968 ( Lom) – leží v krajině vlakové koleje a tady – na snímku o třicet let mladším – rovněž; anebo že v roce 1966 vytvořil snímek Skály 3 a o jedenáct let později se v cyklu Krajina návratů II objevují skalní motivy. Sled obrazů je těmito připomínkami narušován, nikoliv osvěžován a propojován.
To mi to pěkně přibývá
Jaroslav Kučera desítky let náleží k předním českým dokumentaristům. Podle mě nejlepší své záběry tohoto typu nafotil vystudovaný stavební inženýr, žijící v Praze, za normalizace; po revoluci jeho práce sice zůstaly u dokumentace lidí na sociálním okraji, ale staly reportážnějšími, přesněji řečeno popisnějšími a spektakulárnějšími. V Leice Gallery Prague se expozicí Tiché dialogy představuje Kučera docela jiný, prakticky neznámý. Žádný dokument, žádní lidé v obraze (až na jeden exponát). Stínová hra na chodníku či na zábradlí. Konfrontace moderních staveb a osamělých stromů-chudáků, kteří ve městě simulují přírodu. Výseky z do- movních stěn se stopami po cedulích. Lavička vsazená do kamenné vyvýšeniny – hledíme na konfrontaci struktur těch materiálů. Louže po tajícím sněhu při stěně sportovní haly. A tak dále. Vše nazvětšováno do černobílých, tonálně sytých, technicky perfekcionistických exponátů velkorysých formátů (některé mají rozměry vysloveně nástěnných obrazů). Většina prací nese letopočet 2015, menšina 2016. Všechno to s autorským podpisem a s číslem 1/15, naznačujícím, že jde o první z patnácti autorských zvětšenin daného záběru. Kučera signaturou a číslováním podtrhuje uměleckost svého záměru: Teď tvořím obrazy!
Geometrie a poezie města (často jeho periferie), sousedství věcí zdánlivě nespojitelných, výseky skutečnosti vyňaté z kontextu a takto samy o sobě najednou připomínající jakési položivé bytosti. Desítky let to je jedna z námětových a estetických konstant české (a samozřejmě nejen české) fotografie: čerpání z nálezů konkrétního, kdy oproštěný pohled posunuje zobrazované motivy redukcí či nestandardní perspektivou k abstrakci, k neotřelému zpodobnění a vnímání. Vždyť informelem ovlivněný Karel Kuklík počátkem šedesátých let pracoval i takto. Z Kučerových domácích vrstevníků se o takové zření soustavně pokoušejí Jaroslav Beneš a zejména Miroslav Machotka (oba jsou, stejně jako Kučera, ročník 1946).
Všichni tři právě zmínění fotografové však rozvíjejí své dílo uvážlivě, postupně, dlouhá léta. Možná vůbec nejlepším autorským přístupem k výběru takových fotografií – a tedy k tomu, co fotograf nakonec pustí „mezi lidi“– je několikaletá „uleželost“, kdy se tvůrce ke snímku zas a znova ve své pracovně vrací, prověřuje jej časem, „prokoukává se do něj“. Kučera na to jde jinak: a je to bohužel – respektive logicky – znát.
Kučera pro sebe tuhle metodu nefigurativních nálezů objevil a nejspíš zjistil, že ho to baví, že mu pochůzkami po Praze a okolí ty fotky početně utěšeně rostou pod rukama a některé nejsou vůbec špatné. To skutečně nejsou, jenže „filozofující“či „magické“obrazové kvality vykazují opravdu pouze některé, zhruba třetina exponátů. Vše ostatní je cvičení na jedno dvě pokoukání, pracovní ohledávání možností. Ona vydařená třetina vůbec není špatný výsledek, a kdyby Kučera takto intenzivně pracoval ještě několik let, docílil by o poznání vyšší úrovně výstavní kolekce. V nynější fázi však Tiché dialogy jsou jako celek toliko průběžnou a ranou zprávou o nové fotografově etapě. Nejpatrnější je ta předčasnost ve stejnojmenné knize, již si autor sám vydal a v níž bez obrazové rytmizace snímky nasázel jeden za druhým. Tento typ fotografií nejde uspěchat, musí se na ně pozvolna, trpělivě.
V Praze byly v minulých dnech otevřeny výstavy černobílých fotografií dvou českých tvůrců starší generace. Expozice se námětově i poetikou v zásadě potkávají. Jde, zhruba řečeno, o klidné snímky věcí a krajin, městských i přírodních. Snímky jednoho i druhého jsou na první pohled ztichlé, zpomalené, meditativní. Ale přece u jednoho z těch fotografů pulzuje spěch.
Karel Kuklík: Fotografický dialog s krajinou