Jaké zrcadlo nám nastavují školy
Výročí Karla IV. přineslo rok „otce vlasti“i „největšího Čecha“. Nynější 300. výročí Marie Terezie může přinést rok „matky školství“. Na historii a vývoji školních budov to pěkně dokládá výstava v Národním pedagogickém muzeu.
kolní budovy nejsou jen „dílnami vzdělanosti“, ale i krajinotvorným prvkem. Ví to každý, kdo chodí po venkově. Blíží-li se k vesnici, už zdálky rozezná objekty tvořící tvář i těžiště obce: bývá to kostel, škola a hospoda. Budovy škol si uchovaly svéráz, i když se v nich už neučí. Ač tam sídlí obecní úřady, penziony či hospody, stejně poznáte, že toto stavení bylo obecnou školou, často jen přízemní malotřídkou. Je to dědictví Marie Terezie. Když v roce 1774 zavedla všeobecnou vzdělávací povinnost, zahájila rozvoj škol. I výstavu o školních budovách motivuje tereziánské výročí.
V roce 1948 je schválen zákon o jednotné škole, který zásadně ovlivnil výstavbu školních budov. Ideálem je „školský superokrsek“s jednou školou na 16 tisíc obyvatel.
i bohaté, jež dbala na školy a investice do nich. Škol z té doby se zachovalo jen málo, třeba ta roubená v České Skalici, do níž chodila Božena Němcová.
Od vrchnosti k obcím a zpět
Zásadní posun přinesl říšský školský zákon z roku 1869. Zavedl povinnou školní docházku a moderní trendy ve vyučování – třeba tělocvik (při školách se začaly stavět tělocvičny, jak dokumentuje výstava). Hlavně však přesunul odpovědnost za školy na obce. Na nich pak záleželo, jak si cení vzdělání a kolik do stavby škol investují. Z té doby pocházejí vesnické malotřídky i honosné školy v rozvíjejících se městech. „V duchu vládnoucího historismu se ideálním vzorem školní budovy stává renesanční zámek,“píše se v textu výstavy, což ilustrují snímky školy v pražském Karlíně.
Po roce 1918 přichází étos masarykov- ské republiky – a moderní architektura i první pokusy o experimentální školy (na výstavě je dokládá budova ve Zlíně z roku 1928, bohužel později zbořená).
Rok 1948 přináší komunistický puč i zákon o jednotné škole, který obce z rozhodování vytěsňuje. Vládne typizace, vrcholící na sídlištích. Ideálem je „školský superokrsek“počítající s jednou školou na 16 tisíc obyvatel.
Až po roce 1989 se pravomoci vracejí obcím, ale již nezvrátí úbytek škol. Nové i architektonicky zajímavé se otevřely třeba v Líbeznici či v Dobřichovicích. Jenže to jsou obce u Prahy. Žijí v nich lidé, kteří vydělávají v Praze, ale děti dávají do místních škol. Proto je chtějí mít kvalitní. Je otázka, co by na to řekla Marie Terezie.
Historie školních budov. Národní pedagogické muzeum, Praha 1. Do 31. srpna.