Nový seriál o tom, co všechno nás může potkat, když si pořídíme psa nebo kočku, a o jejich výchově
BARBORA POSTRÁNECKÁ
Akustický smog kolem nás stále narůstá, přemíře hluku, jež se negativně odráží na zdraví, je vystaven každý druhý obyvatel Evropské unie. Schválně, zkuste se na chvilku pečlivě zaposlouchat. Zjistíte, že i k vašim uším doléhají nejrůznější zvuky – od hučení větráku počítače přes auta na ulici, hudbu z vedlejšího bytu či letadla nad hlavou. Nic z toho už možná ani nevnímáte, to ale neznamená, že by lomoz okolo náš mozek neregistroval a nesnažil se s ním vypořádat. Výzkumů, nakolik se hluk podepisuje na naší psychice i celkové kondici, v posledních letech přibývá a jejich výsledky nejsou nijak příznivé.
Ukazuje se například, že nad- měrné decibely ovlivňují školní výkony u dětí. Zajímavou studii na toto téma před několika lety publikoval psycholog a odborník na vliv okolního prostředí na člověka Gary Evans z americké Cornell University společně s týmem evropských kolegů. Objektem jejich zájmu byly německé děti ze dvou mnichovských škol. Jedna ze škol se nacházela u letiště, které se mělo brzy zavřít, druhá škola byla naopak na klidném místě, kde se mělo nové letiště v budoucnu otevřít. Výzkumníci analyzovali údaje získané od 326 dětí. Jejich průměrný věk byl deset let. Školáci byli hodnoceni třikrát: šest měsíců předtím, než bylo staré letiště uzavřeno a nové otevřeno, a pak ještě jeden den a následně dva roky poté. Studie dokázala, že pokud je dítě vystaveno nadměrnému každodennímu hluku, může to na něj mít negativní účinky, pokud jde o vzdělání a motivaci – například při osvojování čtení či na dlouhodobou paměť. Unikátní bylo Evansovo bádání v tom, že porovnávalo výsledky u jedněch a těch samých dětí, které byly nejprve hluku vystaveny a následně ne, a naopak – děti se nejprve učily v hlučném prostředí a pak v tichém. Evans a jeho tým se tudíž mohli zaměřit i na to, zda se u dětí něco změní, pokud hluk ustane. Přišli na pozitivní věc: když se dítě ocitne v klidnějším prostředí, některé problémy se čtením a pamětí zase odezní.
Nemoci hluku
Vliv hluku na naše zdraví můžeme rozdělit do dvou velkých skupin: jednak je to účinek na samotné ucho a pak je to působení takzvaně mimosluchové.
Co se stane, pokud je intenzita zvuku natolik silná, že přesahuje adaptační schopnosti lidského ucha, je vcelku jasné. „Fyzikální vlivy chronicky nadměrně působících akustických vln se přenášejí přes střední ucho až k senzitivním buňkám vnitřního ucha, které jsou trvale traumatizovány, což vede k rozvoji nedoslýchavosti,“vysvětluje Aleš Peřina z Ústavu ochrany a podpory zdraví Masarykovy univerzity.
Mimosluchové dopady nadměrného hluku jsou oproti tomu velmi pestré a některé i překvapující. Za dostatečně prokázané se dnes považuje vliv na srdečně-cévní systém a zhoršení kvality spánku. U dětí je nedostatek spánku provázen dalšími obtížemi od poruch pozornosti ve škole až po zvýšenou náchylnost k různým metabo- lickým onemocněním. Podle Mojmíra Lejsky, předního českého odborníka na problematiku sluchového postižení, je v souvislosti s „nemocemi hluku“málo známá takzvaná hluková choroba, kdy jakýkoliv, a to i nejslabší hluk vede nemocného k trvalému napětí, vzteku nebo depresi. Stačí například vrčení ledničky, které ostatním vůbec nevadí. „Mysl takto postiženého člověka je stále zaměřena na ledničku. Svádí trvalý vnitřní boj – utéct, nebo ledničku vyhodit?“přibližuje znaky choroby Mojmír Lejska.
Tito lidé jsou nesnášenliví, vyhýbají se příslušnému prostředí, třeba i vlastní domácnosti, hledají si záminky, jak odejít. Doma jsou nešťastní. Vyléčit se mohou pouze odstraněním zdroje zvuku nebo odstěhováním se.
Pozor, nebezpečí
Člověk nedokáže zvuky kolem sebe ignorovat. Ať děláme cokoli, pokud někdo nebo něco vydá zvuk, vždycky to zaregistrujeme. „Mozek nemůže dělat dvě věci zcela najednou,“vysvětluje neurolog Martin J. Stránský. Pokud se tedy například učíme a při tom něco nezvyklého zaslechneme, mozek přestane registrovat nové informace a začne se, vědomě či nevědomě, soustředit na zvuk.
Je to logické – hluk rovná se možné nebezpečí. „Biologicky a evolučně je to impulz, je to něco, co do mozku vždycky pronikne a generuje to mozkové vlny a aktivitu,“pokračuje ve výkladu Martin. J. Stránský. Markantní je to zejména u dětí, pro které je vše nové, takže je zvuk snáze odvede od toho, co právě dělají. „Kdybychom měli jiné mozky, nic by nám nebránilo třeba v tom, vést paralelní konverzace se dvěma lidmi. To ale neumíme. Stejný mechanismus funguje v naší hlavě,“dodává neurolog.
Důležité je také říct, že co jeden považuje za ještě přijatelný klid, druhý může vnímat jako nepříjemný hluk. „Fyzikální podstata je stejná. Rozdíl spočívá v osobnostním postoji: až když zvuk ztrácí individuálně pozitivní informační hodnotu, stává se rušivým nebo obtěžujícím, tedy vlastně hlukem. Vadí tedy teprve tehdy, kdy my sami jeho obsah vyhodnotíme jako nepříjemný,“vysvětluje rozdíl mezi zvukem a hlukem Aleš Peřina. Zároveň platí, že konkrétní účinky nějakého zvuku na každého z nás jsou značně individuální.
Snahy o stanovení nadměrné intenzity hluku existují – doporučené hodnoty například vydává Světová zdravotnická organizace, u nás existuje právně závazné nařízení vlády o ochraně před nepříznivými účinky hluku a vibrací. „Podle posledních doporučení Světové zdravotnické organizace může přemíra hluku začínat někde kolem 35 decibelů, což je jen o málo víc než třeba šumění lesa. Základní přijatelná hladina hluku v komunálním prostředí je podle nařízení české vlády 40 decibelů, což lze přirovnat k tlumenému hovoru dvou lidí, na pracovních místech v průmyslu s ohledem na ochranu sluchu pracovníků je to 85 decibelů – což už je hluk, kde není slyšet vlastního slova,“přirovnává Aleš Peřina.
Hlavním zdrojem nadměrného hluku je silniční a letecká dopra- va, vlaky a průmyslové podniky. Jaké intenzitě lomozu z okolí je vystaven každý z nás, lze zjistit nahlédnutím do loni aktualizovaných strategických hlukových map, které zpracoval Státní zdravotní ústav.
Přelepený reproduktor
Když pomineme zvuky, které se nedají vypnout, jako například veřejná doprava, jsou tu ještě ty, které máme ve své moci – puštěná televize, sluchátka na uších, cinkající a hrající hračky. „Někteří rodiče mají pocit, že jejich dítě takových hraček potřebuje co nejvíce,“říká psycholožka z Karlovy univerzity Lenka Šulová. Jsou ovšem podle ní jen málo podnětné a příliš rozptylují pozornost dítěte. Říká, že i puštěná televize coby kulisa snižuje naši pozornost. Rodiče a jejich ratolesti spolu méně komunikují, děti se nesoustředí, protože televize je od malování či stavění z kostek lega směruje k měnícím se obrázkům a zvukům na obrazovce. „V anglicky mluvících zemích probíhá velká plošná akce, která učí již malé děti vmateřských školkách vyhýbat se hluku. Takto poučené dítě pomocí různých her řekne matce, že nechce být ve stejné místnosti, když se doma vysává. Stejně upozorní otce, který seká trávu, aby ho nenechával hrát si poblíž. Taková aktivita v Česku není,“konstatuje Mojmír Lejska.
Ve Spojených státech existuje řada organizací a iniciativ, které na hluk včetně sluchátek na uších či na rušící hračky upozorňují a snaží se v tomto směru vzdělávat širokou veřejnost. Na stránkách Audiology.org si například můžeme přečíst doporučení, že by rodiče měli – když už chtějí zvukové hračky
Tóny z hlubin podstaty
O tom, že jsou naše uši citlivější, než si myslíme, vypovídá pokus kanadského profesora hudby R. Murrayho Schafera, který se datuje do 70. let minulého století. Schafer nejprve u svých studentů dosáhl pomocí meditace silného stavu uvolnění a pak je požádal o zazpívání tónu, který jim vytane jako první na mysli. U většiny to bylo tón „h“. Později učinil podobný pokus i v Evropě. Zjistil, že na našem kontinentu udávali studenti tón „gis“. Schaferova hypotéza zní, že v USA a Kanadě je střídavý proud o frekvenci 60 Hz, a ač nevědomě, tuto frekvenci vnímají lidé ze všech elektrických spotřebičů. V Evropě se naopak pracuje se střídavým proudem o frekvenci 50 Hz. Frekvence 50 Hz odpovídá tónu „gis“, 60 Hz odpovídá tónu „h“. Jinak řečeno, slyšíme i to, o čem nevíme.
Zatímco burácení nákladních aut pod oknem nebo sirény dětského hasičského auta asi nikomu příjemné nebudou, jiné účinky má na nás hudba. „Hudba se dostává do mozku přes centra řeči, vstup je tudíž rychlejší a automatičtější. Okamžitě v nás vyvolá nějaké pocity, v mozku oslovuje mnoho receptorů a center,“říká doktor Stránský.
Zkoumá se například, zda a jak působí hudba na lidský organismus, konkrétně na naše kardiovaskulární či dýchací systémy. V roce 2006 byl v britském lékařském časopise Heart zveřejněn experiment provedený kardiologickými výzkumníky z italské univerzity v Pavii. Lidé během výzkumu poslouchali šest písní různých žánrů. Zatímco rychlejší melodie podle očekávání zrychlila tlukot jejich srdce a zrychlila dýchání, klidnější hudba je naopak zpomalila. Výzkumníci ale zároveň a tak trochu nechtěně přišli ještě na něco dalšího – co se dělo ve chvílích ticha. Během dvouminut pauzy mezi jednotlivými hudebními ukázkami se lidé cítili nejklidněji a nejuvolněněji.
Přínos ticha ostatně vyzdvihuje i Mojmír Lejska, který zkoumal sluch pracovníků v hlučném prostředí: „Odpočinek od hluku je pouze tiché prostředí. Jiná možnost není. Lidské ucho, které bylo zatěžováno hlukem, potřebuje stejně dlouhou dobu pobytu v klidu, aby se vzpamatovalo.“Najít tichý kout je ale stále obtížnější.