I vzpomínkami se lze předávkovat
Ve snímku T2 Trainspotting vstřikuje režisér Danny Boyle svým hrdinům i filmovým fanouškům do žil místo drog koncentrovanou nostalgii.
Před dvaceti lety si díky filmu Trainspotting mohl každý připadat jako Skot závislý na heroinu. Zážitky Marka, Sick Boye, Spuda, Tommyho a Begbieho se staly součástí vzpomínek celé generace: geniálně se setkaly s duchem doby, s tím, co někteří skutečně zažívali a mnozí si alespoň představovali. Charismatičtí vyděděnci, z nichž většina propadla drogám, protože to bylo zdaleka to nejzajímavější, co jim svět mohl nabídnout, ztělesnili okázalý výsměch stádnosti, maloměstské spořádanosti, komerci, umělému štěstí, ke kterému už neexistuje autentická alternativa. Brilantní ironická eskapáda na téma „choose life“toho řekla o tehdejší společnosti víc než mnohostránková analýza, a když si v závěru Mark Renton tento život spolu s diváky skutečně vybral, rozhodně to nevyznělo jako happy end.
Po dvou dekádách přichází T2 Trainspotting, aby ukázal, kam to Mark Renton i ti, kdo se s ním kdysi ztotožnili, dopracovali. A ukazuje je (nás) dost krutě: jako sentimentální trosky, zoufale závislé na koňských dávkách nostalgie a blednoucích vzpomínek na něco, co už je dávno pryč, ale za co nemáme žádnou dobrou náhradu. Přičemž tou dobrou náhradou jaksi z principu není ani T2 Trainspotting.
Stíny minulosti
Původní hrdinové (tedy ti z nich, kdo přežili) vesměs žijí v nám známé minulosti, v ní tkví příčiny jejich současné životní situace. Všechny nějak poznamenalo oněch šestnáct tisíc liber, které v minulém filmu vydělali na pro- Tady jsme tehdy taky byli. deji drog a jež Mark Renton poté stopil a podělil jen prostomyslného dobráka Spuda. Nyní se Mark po dlouhých letech vrací ze zahraničí a prchlivý psychotik Francis Begbie, toužící po pomstě, se zároveň dostává z vězení. Markovi ale zradu dosud neodpustil ani Sick Boy (který si dnes říká Steven), a dokonce ani Spud mu není za někdejší dárek nijak vděčný.
Bývalí přátelé jsou dosud k poznání, ale všichni jsou jen pouhými stíny svých mladistvých verzí. Sick Boy / Steven nezměnil účes ani styl oblékání, ale už se nevyžívá v jiskřivých analýzách popkultury a v teorii o nevyhnutelnosti sestupné trajektorie umělecké tvorby (tu za něj ovšem zřetelně ilustruje celý T2 Trainspotting). Je z něj tuctový podvodníček, který tajně natočenými videi vydírá zákazníky své přítelkyně, bulharské prostitutky Veroniky. Ta v novém snímku střídá na pozici hlavní ženské múzy Diane v podání Kelly Macdonaldové, jež se zde sice také mihne, ale jen proto, aby divákům krátce „zamávala“. Protože T2 Trainspotting je především jeden velký zájezd za historickými pamětihodnostmi: je napěchovaný reminiscencemi, ukázkami z původního filmu i ostentativním pomrkáváním. Dojde na všechny klíčové hudební motivy, formální postupy, postavy i lokace, nepřipomenut samozřejmě nezůstane ani pověstný „nejhorší záchod ve Skotsku“.
Máte, co jste chtěli
Jako by Danny Boyle s cynismem drogového dealera fanouškům říkal – chtěli jste to, tak si ten „matroš“užijte. Nespokojí se dokonce s návraty do časů původního příběhu, ale představí hrdiny i jako malé školáčky a nechá je samotné, aby se nad takovou společnou vzpomínkou dojali.
Jestliže minule filmem doslova prosakoval heroin a utvářel i jeho podobu, takže se Trainspotting valil jako ohromující, zábavná, extatická i depresivní lavina, nyní stejnou úlohu hraje nostalgie: předávkovávají se jí hrdinové, ve společnosti je všudypřítomná (mladé publikum v klubu nadšeně tančí na skladbu Radio Ga Ga z roku 1984), je zřejmé, že pohltila i diváky, kteří přišli na T2 Trainspotting, a opět ovlivňuje i podobu filmu – tentokrát ovšem tak, že z něj činí mělce založenou, účelovou konstrukci poslepovanou sentimentem.
Není to jisté, ale nelze ani vyloučit, že právě o to Dannymu Boylovi šlo – ukázat opravdu na všech frontách, že snaha idealizovat si minulost může mít obdobně omamné i destruktivní účinky jako droga. Jednou z obětí takové demonstrace je postava Begbieho: zatímco v Trainspottingu byl ve své jednoduchosti dokonalý, zde se jej tvůrci rozhodli dojatě „prokreslit“, dodat jeho charakteru odstíny a vysvětlení – samozřejmě s katastrofálním účinkem (scéna, v níž Begbie rezignuje na snahu udělat ze svého syna lupiče a dá mu požehnání k tomu, aby se vzdělal na hotelové škole, má potenciál vyvolat fyzickou nevolnost). Totéž platí o Spudovi, který má na jedné straně do omrzení opakovat své osvědčené komické etudy nešikovného prosťáčka z původního filmu, ale zároveň ponovu vykazovat hloubku.
Českým divákům může nejen díky jednomu hudebnímu motivu a povědomé scéně vytanout na mysli podobnost s filmem Bony a klid a jeho pokračováním. Navzdory propastnému kvalitativnímu rozdílu tu existuje vnitřní podobnost: kdysi mladá generace si dopřála návštěvu u starých známých. A dočkala se bolestného důkazu, že čas vrátit nelze.
T2 Trainspotting