Velvyslankyně české kultury
Někdy mám pocit, že z této země soustavně vyháníme ty nejlepší lidi. Nutíme je k emigraci a oni přesto propagují kulturu tohoto národa.
Literární a divadelní historička a kritička, editorka a překladatelka Markéta Goetz-Stankiewicz oslavila včera své devadesátiny. Narodila se v Liberci v roce l927, pak žila ve Frýdku-Místku, ale i tam ji dohnala válka a její otec, Žid, musel do koncentráku. Markéta byla tzv. mischling 1. stupně. Pro mladší: Židovka jen napolovic. Do školy chodit nesměla, tak pracovala u místního fotografa. Naučila se retušovat a paspartovat fotky, dokonce i tatínek Goetz se vrátil. Přestože maminka byla z rodiny, která se jmenovala Hrnčířova, doma se mluvilo jen německy. Snad i to ji za války zachránilo.
Po komunistickém převratu zase to vadilo, celé rodině se však v září l948 podařilo odtud dostat až do Antverp. „Pak maminka prodala všechny šperky, ale to stačilo jen na jízdenku do Toronta. Do té doby jsem byla bez jakéhokoliv oficiálně uznávaného vzdělání.“A tak studovala a vydělávala si jako nástrojařka u zubaře.
Znám Markétu dobře již více než čtyřicet let a vzpomínám si, že vyprávěla, jak zubař, který viděl, jak je hladová, jí dával mzdu každý den a kus bílé veky dopoledne, neboť tušil, že za peníze koupí jídlo pro rodiče. A tatínek plakal, že on by měl dceru vydržovat na studiích a ne se od ní nechat živit. Radostným závěrem bylo, že později ona sama přednášela na univerzitě ve Vancouveru germanistiku a komparatistiku literatury francouzské a španělské.
Současně začala „venku“propagovat a vydávat naši literaturu. Jako Kanaďanka s glejtem na toto občanství sem totiž již od roku l973 jezdila a seznámila se zde s naším avantgardním divadlem. Když byl Václav Havel zavřený, na základě postavy z jeho her, tzv. Vaňka, sestavila ce- lou knihu „vaňkovek“, tedy krátkých esejů s obdobným námětem od lidí z našeho exilu: Arest, Protest, Audience, Vernisáž… S pomocí dalších, například Kanaďana Paula Wilsona nebo Jana Drábka, vydala celou edici těchto „aktovek“pod názvem Vaňkovky (The Vanek Plays). Tyto knihy, včetně jejích esejů o tzv. umlčeném divadle (The silenced theatre – Czech playwrights without a stage), které se neoficiálně hrálo v bytě Vlasty Chramostové, upozornily svět, že i v takto „normalizované“zemi dál žije kultura. Navíc její statě vyšly v nejprestižnějších nakladatelstvích. K poznání této středoevropské disidentské kultury přispěl i její sňatek s Vladkem Stankiewiczem, britským vojákem, který emigroval z komunistického Polska. Na vyjmenování jejích knih již zde není dost místa.
Co za to dostala? Od zakázaných autorů diplom za zásluhy Ordo Libri Bohemici, a kovovou medaili, kterou jí tajně předal Ludvík Vaculík v bytě Ivana Klímy. Později po převratu také nějakou medaili od Václava Havla a vloni Cenu Jiřího Theinera.
Když jednou přijela za námi na chalupu, její maminka se zeptala, zda by si mohla opravdu sama napumpovat vodu ze studny. Prý takovou měli u nich, v jejím dětství. Samozřejmě jsem jí to dovolila.
Vše nejlepší k devadesátinám, Markétko, milá velvyslankyně naší kultury.