Zmatek v tělocvičně
který uvedlo Národní divadlo v hudebním nastudování Enrica Dovica a režii Radima Vizváryho, vyvolal značné kontroverze – část kritiky inscenaci, která měla i tu smůlu, že přišla po vysloveně nepovedené Tosce, rozhořčeně odmítla.
Operní manýry byly a stále jsou vděčným terčem satiry. Gaetano Donizetti toto téma rozpracoval v komické jednoaktovce Le convenienze teatrali (1827), kterou za čtyři roky doplnil o Le inconvenienze teatrali. Různé verze této opery o divadelních zvyklostech i nesnázích jsou známé i pod názvem Viva la mamma. Důvtipný titul Poprask v opeře vymyslel Jiří Joran, v jehož překladu měla opera československou premiéru ve Smetanově divadle v roce 1977.
Svižná buffa se zadrhla
Pražské Národní divadlo pro novou inscenaci sice využilo Joranův český název, opera se však hraje v italském originálu. Inscenátoři se tak v této konverzační parodii „dobrovolně“připravili o významný zdroj humoru, který skýtají nejen slovní „přestřelky“mezi členy souboru, ale také ironie založená na kontrastu textu a hudby například ve slavné romanci matky Agaty, v níž místo hrdinů a božstva pateticky opěvuje drby za rámusu sardinek v oleji.
Argumentace zahraničním publikem neobstojí – lidí, kteří dokážou porozumět Čechy zpívané italštině Donizettiho doby ve fioriturách árií, nebude příliš. Všem ostatním, rozumějícím česky nebo anglicky, nepomohou ani berličky v podobě titulků za jevištěm, protože jsou proti světlu ze scény prakticky nečitelné. Inscenace přitom začne nadějně jízlivým rýpnutím do rekonstrukce divadla, které při troše dobré vůle lze chápat jako sarkasmus týkající se nezvládnuté přestavby Státní opery. Jenže šťouchanec hned zkrotne a zbude z něj jen důvod, proč se bude celá inscenace odehrávat v tělocvičně Tyršova domu. Pokus o „fór“postavený na tom, že uhoněný producent mluví jen česky, svědčí spíše o humoru za každou cenu a neznalosti současné reality. A třebaže se Miloslav Mejzlík v této roli proplétá celou operou a „důležitě“mobiluje i ze sedátka na žebřinách, do děje vstoupí pak už jen trapnými nabídkami kafe. To nakonec dojde a producent nesmyslně spočine s uklízečkou v osiřelé labuti, když italský soubor kvůli hrozbě dluhů raději utekl. Z logiky věci by přitom vyplývalo, že kvůli svému podílu na krachu předplaceného podniku by měl zmizet především on.
Inscenace na chvíli nabrala humor během předehry přidané z Donizettiho Rosmondy d’Inghilterra – během její rychlé části se skupiny cvičenců v bílých tílkách a trenýrkách střídají při prostných, kotoulech nebo shybech. Martin Buchta se ukáže nejen jako šikovný sbormistr, ale i v roli sportovního trenéra, který „péruje“i korpulentnější pány v letech. Ti s různou mírou úspěchu nebo zbabělosti absolvují přeskok přes kozu nebo se chtějí „ulít“.
Chlapi ožijí ve chvíli, kdy se do tělocvičny nahrne z divadla vypuzená italská společnost. Kolotoč závisti, hádek a soupeření o nejlepší árii a roli a dalších rozmíšek a provozních zádrhelů se hrkotavě rozjede. Jenže po chvíli se stereotypním opakováním zadrhne komika nadsazeně afektovaných gest, demonstrativních odchodů, mobilování, selfíček, cupitání, trsání, poposkakování při aerobiku, sveřepého dirigování, ale i kopání do zadku, otevírání dveří na záchod nebo lačného nahlížení pod sukně. A také poukazu na rozkrok, z něhož trčí obří meč z molitanu, který co chvíli ochabuje. Donizettiho svižná buffa se promění v těžkopádnou estrádu přehrávání a pitvoření, jen tu a tam okořeněnou gagy jako „nahazování“hlasu či kloktání. Insce- nace, ještě nastavená úsilím o parodii při vložených áriích z Dona Pasquala, Flotowovy Marty nebo Vivaldiho Giustina a čísla z baletu Giselle, se bez žádoucích škrtů začne vléct k nepřečkání.
Přitom sólisté první i druhé premiéry v čele s Janou Siberou v alternaci s Kateřinou Kněžíkovou (prima donna Daria), Jiřím Hájkem (její manžel), Michaelou Kapustovou (seconda donna), Martinem Šrejmou, alternujícím s Josefem Moravcem (tenor), zpívají své party brilantně. A jak Roman Hoza, tak Marek Gurbaľ se zdatně prohánějí mezi basovou a falzetovou polohou role obstarožní vlezlé Agaty. Je zřejmé, že všichni by byli tvárnější a herecky různorodější, pokud by k tomu byli vedeni. Jejich vzájemnou koordinaci v rychlých ansámblech dirigent Enrico Dovico zatím nenastolil. Orchestr hrál „na jistotu“naplno. Přízeň publika si získala Halka Třešňáková v přidané roli uklízečky s pop-music ve sluchátkách na hlavě zametá pod žíněn- ku smetí a papíry, kterými jí operní soubor přidělává práci – aby nakonec kouzlu opery podlehla a zviditelnila se divokým skřehotáním a své nové „idoly“trumfla gymnastickým provazem.
Dělat komiku v opeře je obtížné. Základním předpokladem je perfektní hudební nastudování, pestrost situací a načasování point. Operu ve fitness už s hravostí a imaginací sobě vlastní vymyslel Jozef Bednárik pro Rossiniho Popelku (SND 2003). Vizváryho tělocvična Bednárikovo fitko nepředčila.
Gaetano Donizetti: Poprask v opeře
Autorka je operní kritička